Autor: Igor Pavelčák

Rodič nemá přestávku. Usilování o SPRÁVNÉHO RODIČE je ale jedna velká přestávka. Podstatou je vzdor k původní rodině a snaha vyhnou se vlastní vině. Dětem stačí RODIČ.

Cítíme vinu, když jako rodiče nedáme dětem, co jim dát máme. Svou vinu se snažíme zakrýt různými argumenty nebo rádoby kompenzačními skutky – hlídáme vnoučata, financujeme rodiny dětí, těžce onemocníme atd. Nepřijetí viny násobí nerovnováhu v původním rodinném systému a ztěžuje pozici dítěte v nové rodině.

Když se dítě zlobí (bojí, povyšuje, odmítá, chápe…) na svou matku (otce), na hluboké úrovni se cítí vinné. To nemůže vydržet, a tak se trestá (pije, úrazy, kariera, nefunkční vztahy atd.). “Svůj” život často žije v pozici oběti a za svou nespokojenost viní vždy někoho vně.

Sebeuvědomování – sebe- vědomí – sebevědomí

Nepomáhá zrychlit internet, nové funkce v telefonu, umělá inteligence, více peněz (=více dluhů), nové dálnice, železnice, nový vůdce… Tak pocit bezpečí nikdo nemůže získat. Před tím svým nemůžeme nikam utéct ani se schovat. Lepší než plavat proti proudu je v proudu plynout. Každý sám, každý s tím svým.

Nefunkčnost systému se projevuje nerovnováhou a ta zase symptomy. Nejprve malými, pak velkými (války všeho druhu) a pak se systém “zhroutí”- například se už nenarodí děti, rodina se rozpadne atd., protože je na síly, udržující systém dynamické harmonii pohromadě a funkční, příliš velký tlak. Nefunkčnost společenského systému je velmi dobře vidět v současné době na tom, že se fungování Západu hroutí, když se zastaví dodávky plynu a ropy, nebo aktuálně, když není bezpečné převážet zboží do Evropy přes Rudé moře. Jakkoli je patrné, že “něco není správně”, převažuje tendence chtít opravovat porouchané děti, nebo jak nahradit deficit požadovaného zboží místo opravdové systémové změny. Dělat “píčoviny” nevyžaduje odvahu, jaké je potřeba, když se přijímá vlastní odpovědnost a přiznává vina.

Z toho, že jsme se MY narodili, je zřejmé, že TO VÍCE má na TO VŠECHNO své řešení. A to bez ohledu na to, jestli jsme aktuálně spokojeni, jestli nám to vyhovuje, nebo dokonce jestli ještě právě MY žijeme. Čí předci nezvládli epidemie, války, zneužívání, nevěry, nemanželské děti, krutosti, nespravedlnosti, despotické vládnutí, lži a manipulace atd., Ti tu s námi nežijí.

Na hloubku systémové nerovnováhy naší části světa nejlépe ukazuje téma plození dětí. Děti se rodí ze sexu mezi mužem a ženou. Kočce žádná jiná kočka koťata neporodí. Kocour se neptá, s jakým pohlavím se narodila nebo se cítí. Jednoduché.

Nebudeme nepříjemně překvapení, když přijmeme fakt, že velká část rozhodnutí, jde proti řádu, případně proti zájmu celku. Je to proto, že jedinec, jakkoli by se to zdálo absurdní z hlediska následků, upřednostní “vždy čisté svědomí”- tj. systémovou loajalitu. Tak rodiče vodí své děti do opravny k psychologům, na únavu pijeme kávu místo odpočinku, na stres alkohol nebo jídlo, dělají se výhodné obchody, politici ustupují Hitlerům, osvobozují nebo pomáhají, kde si usmyslí atd.

Pro dítě je přijatelnější za svou bolest nespokojenost obvinit otce, než “obvinit” matku. Je to proto, že když ukáže vinu matky- například v konstelaci, navždy přijde o svou hýčkanou iluzi, že jednoho dne od ní dostane, co jako dítě potřebovalo.

Říkáme: můj manžel/manželka, moje dítě… Ve skutečnosti, ještě mnohem méně než děti, “vlastníme” partnera. V potřebě vlastnit se odráží naše nejistota, deficit matčiny investice a náš nesouhlas s ŽIVOTEM takovým, jaký je. Řešením je opravdový souhlas. Začátek je v poděkování matce.

Mladý muž, ve zbroji proti otci, zneužitý matkou, musí vždy svou šanci prohrát.

Jestliže souhlasím s tím, že můj partner kouká chtivě i na jiné ženy a nežárlím, pak souhlasím s osudem žen. Můžu si to své ověřit na modelových (osobních) rodinných konstelacích.

Milý Ježíšku, řekl jsem si, že už máš po největší šichtě, tak ti taky napíšu (sice jsou ještě povánoční slevy, ale to se tě asi netýká, nebo jo?). Já bych si přál, moc bych si přál, jestli bys mi to mohl splnit, abych se už konečně dokázal opravdu poklonit otci a matce -mojí mamince a tatínkovi. Abych jim vzdal úctu tím, že jim nechám jejich věci a oslavím dar života tím, že se vzdám své dětské loajality a stanu se dospělým. Taky bych tě poprosil o to, abych našel vhodná slova nebo jednání, kdykoliv se dostanu do svízelné situace s dětmi, partnerkou, v práci a vůbec. Abych už nikdy neskočil na špek lhářům a zneužívačům. Děkuji.

Míru zdar! a vyřiď, prosím, u vás nahoře mé pozdravy a že přeju všem, od Dia po Bohyni lesní studánky, pevné zdraví.

Tvůj- dítě svých rodičů

V čem je lepší nebo horší oproti zastřeleným smrt blízkých zabitých opilcem v autě? V čem je větší nebo menší bolest matky, které zrovna umřelo miminko, příbuzných obětí vlakového neštěstí u Studénky, nebo když jsou ty vánoce, bolest matky ukřižovaného Ježíše? Je lepší nebo horší válčit a umírat/přicházet o blízké na Ukrajině nebo v Izraeli a v Gaze? Je lepší nebo horší být rodinou zastřeleného nebo rodinou vraha? Zvýšit bezpečnostní opatření, všude kamery, přímý přenos akce a další relace v médiích mají pouze za cíl zakrýt systémovou společenskou nerovnováhu a vinu politiků za ni. Symptom je vždy ve službě. Lepší je něco malého nežli něco velkého.

Jedna bomba zabije najednou 80 tisíc lidí. Řeknou (fašisti, komunisti, muslimové, křesťani, zelení, žlutí, rouškaři…), že se “nehodíme” a po právu nás na místě popraví. Potřebujeme válku, tak ji rozpoutáme. Vlci žerou naše ovce, bobři ničí hráze, krtci zahradu, myši úrodu atd. Život takový jaký je, se vším. Dospělé je to přijmout, dětské je zůstávat v iluzi ochrany velké ideální matky. Hrůza a ztráty jsou také příležitost. Příležitost nahlédnou na nerovnováhu systému – symptom ve službě. Zastírací a upozorňovací funkce symptomu.

Za šíření zla jsou odpovědní politici. Tím, že ho sami dělají, že mu nebrání, nepojmenovávají nebo že ho využívají.

Drahý příteli, děkuji ti, že jsem na své cestě mohl kráčet spolu s tebou až do chvíle, kdy se naše cesty osudově rozcházejí. Neželím rozchodu, ale raduji se ze společného času, a to si ponechám. Vyhlížím dopředu. (Drazí rodiče, děkuji vám, že…)

Vánoce je období, kdy si můžeme ověřit, jak moc/málo zůstáváme v systémové loajalitě a v zapletení v dětské slepé lásce. “Štědrý den”, v míru u společného stolu, návštěvy…uklízení, shánění dárků, pečení cukroví, půjčování peněz na dárky, přejídání se…

Jako děti nemáme žádnou možnost vyjádřit vděčnost matce za to, co pro nás udělala. Jako dospělí musíme. Jsme tím zavázáni ŽIVOTU a našim dětem.