Autor: Igor Pavelčák

Drahý příteli, děkuji ti, že jsem na své cestě mohl kráčet spolu s tebou až do chvíle, kdy se naše cesty osudově rozcházejí. Neželím rozchodu, ale raduji se ze společného času, a to si ponechám. Vyhlížím dopředu. (Drazí rodiče, děkuji vám, že…)

Vánoce je období, kdy si můžeme ověřit, jak moc/málo zůstáváme v systémové loajalitě a v zapletení v dětské slepé lásce. “Štědrý den”, v míru u společného stolu, návštěvy…uklízení, shánění dárků, pečení cukroví, půjčování peněz na dárky, přejídání se…

Jako děti nemáme žádnou možnost vyjádřit vděčnost matce za to, co pro nás udělala. Jako dospělí musíme. Jsme tím zavázáni ŽIVOTU a našim dětem.

Je zbytečné chodit pro radu k někomu, kdo nám dává stále tytéž rady, které ale my udělat nemůžeme nebo nechceme. Leda bychom doufali, že jednoho dne (konečně) “vytáhne” lepší matku, nebo se na něj “pověsíme”. To ale zase není žádná opravdová změna.

Každý člověk a každá událost má v životě/světě nezastupitelnou roli. Je vždy jedinečná. Každý dělá to, co je mu dáno, aby dělal/udělal. Tak přispívá svým významným dílem například k dění ve státě. Proto já, MATKA, požaduji i pro své jedinečné dítě také státní pohřeb.

Běžec musí nejprve udělat mnoho kroků, a právě tolik kroků, aby se do cíle dostal. Kdyby neudělal byť jen jediný z nich, do cíle nedorazí, i kdyby ho měl na dosah. Pokud závislý vyhlíží cíl abstinovat například jeden rok, nemůže uspět, protože se nedívá na to, že abstinovat se má den ze dne, krok po kroku, dnes a zítra se pokusí zase. Podobně je to s “potížemi”, které nechceme. Lépe je dělat to, co je právě teď na řadě. Předpokládá to, že jsme vnímavě přítomni. Aktuálně uvažovaný cíl nemusí být tím, co nám nakonec přinese osvobození. (“Nemůžu to doma vydržet, tak se brzo vdám”, “Vystuduji vysokou školu a konečně budu NĚKDO” atd.).

Panuje shoda, že ten NEJVYŠŠÍ je jen jeden. Přeme se jen o to, čí. Které ideální lidské nebo nedosažitelné vlastnosti a schopnosti má, a ty pak hájíme, případně šíříme- třeba i mečem. Tak jsme malé děti v zajetí osobního svědomí a systémové loajality ochotni zabíjet i umřít.

Systémová nerovnováha se projevuje symptomy. Když rodiče nereagují hned na symptomatické projevy dětí, děti symptomy zesilují, až jsou rodiče “nuceni” reagovat. Bohužel často nedostatečně, nebo příliš razantně, a tak je stále v rodinném systému nerovnováha – “vychýlené kyvadlo”. Stejně je to ve společnosti. Tak si společenská nerovnováha a nespravedlnost (česky bordel) nakonec nedostatečnými intervencemi organizuje své Hitlery, dnes umělou inteligenci. Každý sám, každý s tím svým je řešení.

Svaté místo často hledáme pro pocit přijetí a kontaktu sama se sebou. Jsme kvůli tomu ochotni lézt na vysoké hory, jezdit do pralesa, pobývat v režimu kláštera nebo chrámů, koupat se v mrtvé řece, tlačit se kolem kamene, tančit kolem ohně do vyčerpání atd. „TAM“ zažíváme pocit pokory a splynutí s TÍM VÍC. Jak to, že když se vrátíme SEM, slavnost se nekoná? Pravděpodobně by to stálo zlomek vynaložené energie, kdybychom se snažili nalézt svaté místo na místě, kde právě stojíme.

V zemích nejvíce ohrožených změnou klimatu je populační exploze. Jak to, jak je to možné, kdo je živí, kde berou mobilní telefony, samopaly, jak to, když se mezi sebou stále zabíjejí, stále přibývají…? Snad to neorganizujeme a neplatíme my?!

Na dně propasti pocitu OPUŠTĚNOSTI je jako láva žhavý pocit BOLESTI, který “ohrožuje naše šťastné dny”. Z toho důvodu děláme všechno možné, aby se nedostal napovrch (píčoviny). Zákonité je, že čím více se o to snažíme a čím více se nám to “daří”, tím je neodvratitelný “výbuch” pocitu bolesti větší a destruktivnější, a tak se také propast pocitu opuštěnosti ještě zvětšuje. To je paradox/zákonitost cesty za šťastnými dny.

Dítě si nemůže vybrat, jestli se narodí černé nebo bílé, v Čechách nebo v Americe, nadané na hudbu nebo na manuální práci. Od jisté doby ale má odpovědnost za to, jak s touto předurčeností naloží. Může si stěžovat a vymlouvat se na tuto předurčenost, může se na svou předurčenost pyšnit a povyšovat se, nebo své předurčení uplatní sebe – vědomě ve prospěch řádu, nejčastěji na svém místě v práci a jako rodič, a to s úctou a pokorou k osudové předurčenosti.

Dítě bere jako samozřejmost, že ho matka porodila a že se o něj rodiče starají. Vůbec nepočítá s tím, že by to mělo být někdy jinak a že to jednoho dne skončí (někdy až smrtí rodiče). Skončit tato investice může ale také předčasně, a to když rodič nemá (nebo nechce) , co dát víc. KONEC. Když je dítě malé, může to i pro něj být konec. Když se dítě dožije dospělosti a také se stane dospělým, KONEC je bodem, odkud se podívá, co dál. A to s vděčností, že dosud bylo “vyživováno”, a také s vědomím, že tedˇ už musí samo naplnit úkol udělat něco velkého, aby jeho existence měla smysl- třeba porodit další děti, nebo konečně vystoupit z rodinného bludného kruhu oběti. Narodíme se a umřeme, řízek je snědený, léto končí… ŘÁD.

Žijeme ve šťastné době. Studenti chrání své učitele a stávkují za jejich práva (konstelačně viděno se mimo řád dostali nad učitele), z rádia se dozvíme, že v zimě bude zima a asi bude sněžit, a hrůza, bude kolem nuly nebo dokonce pod nulou! Je o nás postaráno, hlavně nemusíme spoléhat na sebe, naši “pastýři” nás vedou. Šťastná doba.

Můžeme předpokládat, že UI nezajímají, ve smyslu vyřešení, člověčí problémy a mocenské ambice jednotlivců nebo států. Ale skrze chamtivost jednotlivců odsune stranou všechny, kdo by ji chtěl držet na uzdě a stvoří (tvoří!) svůj svět, bez ohledu na to, co se stane s lidmi. Bez ohled přitom není bezohlednost, protože to nemá žádnou emocionální úroveň. Pokud bychom UI brali jako symptom společenského dění, je tím akcentovaný princip: “Každý sám, každý s tím svým.”

Asistenti pedagoga na školách, ADHD, dys… a úlevy vytvářejí iluzi dítěti, ale zejména pro rodiče, že jejich dítě je výjimečné, a proto mají nárok na…Děti mají ale své symptomy kvůli rodičům a ti se zbavují své odpovědnosti prostřednictvím vnějších požadavků „pro mé dítě“. V tom smyslu jsou děti zneužité rodiči k zakrytí jejich odpovědnosti za to, co se děje dítěti. Tato „péče“ vede i děti ke vzdání se vlastní odpovědnosti, nárokům získat pro sebe víc (= na úkor ostatních), a tak není divu, že mají „deprese“. Takový systém není možné nejen financovat, natož zabezpečit pro každého žáka vlastního asistenta a psychologa. Navrhuji zrušit asistenty, peníze dát kuchařkám a uklízečkám ve škole a nemilosrdně zatížit odpovědností rodiče a nedopustit, aby se jí vyhnuli, jestli jim jde doopravdy o zdar jejich dítěte.

Dnes jsem mluvil s naším ovčákem. Vlci mu soustavně zabíjejí ovce. Několikrát změnil místo (stáhl se ze svých původních pozic), ale vlci řádí dál, ničí mu jeho živobytí. Místo aby “pásl ovce”, vypisuje papíry o škodě a předkládá důkazy. Uvažuje, že skončí- tj. přenechá svůj původní prostor vlkům a jejich ochráncům. Pro takto nastavené pojetí spolužití je to pouze zpráva o neschopnosti uchránit si to své a pokusí se ovládnout další. Některé “druhy” ale nemohou žít blízko sebe. Chceš mít kedluben, musíš zničit housenky. Takový je princip primární agrese, která je nutná k udržení vlastní hranice a zájmů.

Vyskytla se porucha na stránkách v přihlašovacím formuláři na semináře. I když systém hlásí potvrzení přihlášky, samotná přihláška na přihlašovací adresu nepřijde. Proto pro přihlašování je nutné použít emailovou adresu. Děkujeme.

… abych snadněji popřel svou odpovědnost.

Když dítě “dělá problémy” (zlobí, je nemocné, moc hodné atd.) a rodič doufá, že se TO NĚJAK vyřeší POTOM, organizuje tím ještě větší utrpení dítěte a celého rodinného systému. Bezpečný svět systému je, když jsou jasně stanovené hranice, řád a “vlídnost”(vnímavá přítomnost) a rodiče sami to s pokorou akceptují, aby tak mohli používat pro zdraví svých dětí princip “pochovat nebo seřezat”. Rodiče jsou pak na značce rodiče, děti si můžou hrát a budou se starat o fungování systému, až samy budou mít své rodiny. Stejný princip platí ve společnosti, jak je vidět na současných válkách nebo na problému s migrací a “integrací” odlišných kultur. Kde by dříve stačila drobná intervence, POTOM mnohdy nestačí ani velký řez.