Jak pracovat se symptomy?

Rozhovor pro magazín Maitrea

 

Jak to vlastně funguje v praxi? Co je podle vás symptom?

Pracuju mimo jiné metodou „focusingu“. Je to práce s tělesnými pocity. Základní myšlenkou je, že nic není špatně. I když některé své pocity prožíváme jako negativní, tak mají svůj význam. Stejně tak symptomy. Sdělují něco z hlubších systémových podstat.

Symptom má dvě funkce: zakrývá skutečnou podstatu a současně upozorňuje na nerovnováhu v systému. Když například člověk onemocní ekzémem, obvykle se všichni soustředí na to, aby to nebylo. Tím ale rodina přichází o potenciál, který je tím symptomem nesený. Když má někdo ekzém, to se dá ještě vydržet. Ale když se potlačí, pak to jde na průdušky, astma… Takže jedno z takových hesel je: „Lepší něco malého, nežli něco velkého.“

Práce se symptomy v mém pojetí je v podstatě dělání konstelací na téma symptom. Při té práci se nám ukázaly určité zákonitosti. Například jeden z takových objevů je, že existuje něco, co jsem nazval Skutečné trauma jedince. Pracuji s ním ale jinak než třeba Bhagat. Symptom je vlastně klika, kterou se vstupuje do prostoru „ZA“. To nám pak umožní vidět, co je v rodinném systému v nerovnováze a s čím/kým je symptom spojený nebo případně komu ve skutečnosti patří.  Důležité je také místo, kde se symptom prezentuje.

Synovi ekzém zmizel, ale bylo to spíš proto, že jsem začala řešit sebe, tak jsem to dokázala zklidnit.

Právě! Děti jsou nositelé symptomů. Jsou vlastně vyvolené osoby, aby ukázaly skrze symptom na nerovnováhu v systému. Takže když přijde matka s tím, že dítě má ekzém, je samozřejmě mnohem výhodnější pracovat s matkou. Dítě za to nemůže, že má ekzém. Když se všichni starají o ekzém, aby nebyl, tak symptom zalévají.  Když se symptom zalévá, tak roste. Nejvíc je to vidět u rakoviny.  Když na ni někdo v rodině trpí, tak všichni kolem toho skáčou a pak ta rakovina strhává pozornost a je zalévaná, podporovaná. Když je symptom přecházen dlouho, tak to přejde v autonomní nemoc. Nicméně když se uvolní systémové síly, potom se snáz dojde k uzdravení.

více na: http://magazin.maitrea.cz/jak-pracovat-se-symptomy/

Ukradené dítě – darované dítě

Někdy se v rodině stane, že se například dcera nemůže vymanit z vlivu své matky a, „aby už měla pokoj“, přenechá své matce místo sebe své dítě. Jiný model je, když matka „daruje“ své dítě ze strachu, aby například její matka  měla ještě proč žít. Ukradení nebo darování je pak v tom, kdo to víc chce: [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Rodiče:„Pošleme k babičce dceru a ona nám nebude tolik telefonovat, jak je jí špatně“

Babička dceři(matce dítěte): „ Tobě je úplně jedno, co se se mnou stane, ani vnučku sem nepošleš“

Babička dítěti: Ty jsi moje nejmilejší vnouče, jen já vím, co ty potřebuješ“ atd.

Totéž se týká také synů a jejich otců nebo matek.

 

Oba případy jsou něco jiného, než když se babička stará o vnoučata, když se o ně nemůže postarat rodič. V tom případě je to pro děti nejlepší řešení.

[/read]

Gynekologické potíže – ukázka z knihy Symptom ve službě

Objednávejte knihu zde >

Úvodní slovo:

Miluj svůj symptom, je to brána na tvé cestě. Máme hypotézu, že stejný symptom nese různou zprávu – má různé příčiny. Uvidíme, co bude dnes.

Toto téma je velmi citlivé. Jednak se to týká intimního místa a také je to úzce spojené se ženstvím. Je to místo, které zásadně odlišuje ženu od muže. V jistém smyslu je to také místo, kde se střetává ženský a mužský svět, abych tak řekl „ve své nahotě“. Je to místo koncentrované blaženosti a i koncentrované bolesti. Není z toho úniku žádným způsobem. Toto místo reprezentuje téma vlastní hodnoty, pochybností a historické zkušenosti žen. Tudy se rodí – případně nerodí – děti. To je pokračování života. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Gynekologických obtíží je mnoho: Bolestivá menstruace, nepravidelná menstruace, „špinění“, záněty, pálení – svědění, výtoky, myomy vaječníků, dělohy, rakovina čípku, suchá děloha, alergie na sperma, neprůchodné vejcovody, nezralé vajíčko, bolestivý sex atd.

Každé téma by si zasloužilo vlastní prostor. Dnes „jen“ obecně, jindy se tomu budeme věnovat více.

Jakou roli budou dnes mít muži, když netrpí gynekologickými obtížemi? Toto tvrzení je omyl. Je omyl tvrdit, že muži netrpí gynekologickými obtížemi svých partnerek a matek. Uvidíme. Hodně odvahy. Tak svléknout a vyskočte si…

 

 

Dnes bude vyžadovat ještě větší otevřenost být v roli, aby tady neprobíhaly osobní rodinné konstelace.

Model 1

* vysvětlivky: D – dítě, žena s gynekologickými obtížemi, S – symptom – gynekologické obtíže, M – matka dítěte, O – otec dítěte, Mu – muž, Pav. – Pavelčák

Pav. nabízí do pléna, kdo chce stát v rolích. Hlásí se dvě ženy a obě chtějí být S, nakonec jedna bere roli dítěte.Pav. odvádí D dále od S a staví ji proti němu.

D a S se na sebe dívají, S stojí rovně, pevně, D kouká potutelně na S, usmívá se, ruce za zády, S se také usmívá.

Pav. na D: Kolik je ti let?

D: Asi 16.

Pav. do publika s ironií: Dospělá nedospělá, má už vše, i gynekologické potíže…

Pav. na S: Co jsi za obtíž?

S: Taková univerzální obtíž, je to jedno, co budu.

Pav. na dítě: Jak se s ní (S) máš?

D: Se symptomem je mi dobře, ale když mám říct, co mi je, tak je mi stydno. Já vím, co je ten symptom.

D se kroutí, stydlivě krouží nohou po podlaze.

Pav. do pléna.: Má ji prázdnou – dírku.

S jde blíže k D, dítě si dává ruce před oči, kroutí se.

Pav. k dítěti: To může být taky obtíž, když tam někoho chceš mít, a nemáš.

S: Jsem radostná, mám z ní (D) radost, cítím jaro. Ale dává si nohy křížem.

D: Stydím se dívat na chlapy i na ženský, stydím se, nevím „co“…

Pav. upřesňuje: „Na co ji mám“ – ví na co jí má, ale neví, jak se to dělá, nebo se obává TO dělat.

S: Připadám si jako život.

Pav. komentuje: Symptom bude spíše sex.

D: Vadím sama sobě, jak nevím, co se sebou.

Pav.: A to je obtíž…

D se stále různě kroutí, kouká do země.

Pav. přidává do konstelace muže.

D se stydí ještě více, dává si ruce před oči, nechce vidět muže, nedívá se na něj, ale usmívá se. S couvá. Muž se dívá na D.

Pav. dále přidává ženu – matku D a muže – otce D, v prostoru za D.

M se začíná také kroutit jako předtím D, je jí zima. S se posunuje, staví se proti matce a zády těsně k D, Mu couvá od D.

Pav. pro diváky: Je tu hrozná zima, když přišli rodiče D.

D: Omdlela bych, mám strach z mámy, nedívám se na muže, ale vím, že je skvělej. Když bych s ním byla, tak pak nemůžu přijít domů.

Pav. k divákům: Co vlastně říká D? „Kdybych šla naproti životu, jak mě to pudí, tak bych zradila matku.“ A to neudělá, tady vidíte loajalitu – zvolí matku místo svého štěstí, i když s tímto mužem by to šlo.

Mu: Dřív, než přišli rodiče, tu byl život. Teď už to není sranda. Vychladlo to (ukazuje na svoje přirození).

Pav. na M: Jak se máš?

M: Jsem bez citu, kámen, nic necítím, svého muže jsem se lekla, když přišel. Takhle je mi dobře, když vše odříznu.

Pav. do publika: To je klíčová věta: „Všechno odříznu.“

Pav. na O: Jak se máš ty?

O: Je to zmar, S se na mě dívá jako na nepřítele, je mi líto holky.

Pav. na S: Jak se ty máš?

S: Ze mě vyprchala radost. Jsem tu na obranu dítěte, jak promluvila matka, tak mě začaly bolet vaječníky, asi jsem „vaječníky“.

Komentář: Na dosavadním průběhu této modelové situace se ukázalo, že S zpočátku nejasný, se konkretizuje v průběhu procesu. Je to pravděpodobně stejný proces, jaký se odehrává na základě systémových sil pocházejících z rodinného systému u konkrétního jedince. Nejprve nezachytitelné obtíže, které se nijak neprojevují (pravděpodobně proto, že tělo má do určité míry schopnost kompenzovat vznikající nerovnováhu), později se objeví obtíže nejasné a nakonec jasně definovaná obtíž – choroba.

 

Pav. opět na S: Chceš jít blíž k matce?

S: Ne, zůstanu u D, chráním ji.

Pav. do pléna: Chrání ji před matkou, jeden vaječník za matku, jeden za otce.

D: U mě se to láme: „Dole“ chci muže, ale srdce tam nedám, nechci ho cítit citama, to by byla zrada matky. Spodkem ho chci. Teď jsem mrcha, vím, že mě chce, tak ho zneužiju, ale nic. A to mi sedí v žaludku.

Pav. do publika: Vypadá to, že dcera se na mužích bude mstít za matku a současně zneužije svoje ženství, protože ví, že on (Mu) ji chce. Muži chtějí dírku – to je vášeň a život, který jsme viděli na začátku. Nyní to skončilo. Bude mít gynekologické potíže, ani není jisté, že bude mít děti.

S se natáčí tváří směrem k dítěti.

S: Nedovedu si představit, že souloží se zánětem vaječníků. To nepůjde.

Pav. do publika: S je (bývá) také ochrana dítěte, aby „to“ nešlo dělat.

D: Cítím, jak se přestávám mít ráda, jak jsem jenom kus masa.

Mu se otáčí směrem ven z konstelace, bokem k D.

Mu: Jsem jak ve svěráku, láká mě ta žena, i když jsem se od ní odvrátil. Stejně bych po ní vyjel.

D stojí se založenýma rukama, drsný výraz v obličeji.

Pav. komentuje pozici D: Podívejte, je z ní mrcha. A před chvílí byla poupátko.

D: Jsem, nemám se ráda a o to víc jsem svině.

Pav.: Ano, pomstí se.

Pav.: Co na to M?

M: Nemůžu se ani pohnout, jsem kus kamene.

Pav. do publika komentuje situaci matky: Už má vše ořezaný, musela si nechat vše odříznout…

M: Když ostatní mluví, cítím, že bych měla moc něco udělat, ale bojím se. Vůbec to nepřipouštím.

O odstupuje stranou dále od matky.

Pav.: Nevím, co se M stalo, že musela ztuhnout. Tam ale nepůjdeme. Nejde nic dělat.

O nemůže atmosféru v konstelaci vydržet, nutně potřebuje uniknout: Nemůžu nic dělat, asi budu mít infarkt, chlastat je málo.

Mu se otočil úplně zády k D.

Pav. na D: Stejně ho (Mu) dostaneš, že?

D přitakává, S je už čelem proti D, těsně u ní.

Pav. do pléna: Gynekologické potíže jsou „dědičné“, taky si bude muset vše nechat ořezat, jako to udělala její matka.

S: Cítím smutek, ale jsem ve službě.

Pav. reaguje: Není divu, z normálních, pubertálních obtíží ze začátku, z radosti, že něco krásného proběhne, z toho je teď smutná služba. Místo gynekologických obtíží „Jak na to“ jsem teď „vaječníky“ a možná v budoucnu ještě něco jiného… za chvíli, třeba herpes…

Pav. na Mu: Co to s tebou dělá?

Mu: Je to strašný, cítím na zádech, jak se na mě S a D koukají. Jsem sevřený.

Pav. do pléna: Takhle bude D likvidovat muže, pravděpodobně bude mít dítě z umělého oplodnění, když normálně to nepůjde. Natruc, aby jim ukázala.

A jak by to v 16 bylo snadné rozvinout své ženství s mužem, pokud by dostala souhlas od matky.

Dále nepůjdeme, matka je tuhá, otec mrtvý, D zapomněla na to, jak to bylo v 16, teď jí jde jen o moc nad mužem a zaplatí za to. Už se rozhodla.

D reaguje: Už to tam je… Chytá se za břicho v místě vaječníků.

Pav. do publika: Lékař navrhne operaci, nedá se nic dělat, nebo rychle jedno dítě, později by to nešlo. To je vše, díky, vystupte.

 

Pav.: Tady jsme měli možnost vidět, jak je přirozený proud života. Protože dítě se rodí svobodné pro život. Jak je přirozená touha, i sexuální pud, potenciál v něm obsažený a jak je možné spáchat velmi rychle vnitřní sebevraždu. Zavraždit ženu v sobě. Je to raz dva. Když se rozhodneš pro loajalitu s matkou nebo s nějakou událostí v rodině. A také jsme viděli, jak se gynekologické obtíže dotýkají mužů – měli jsme tu 2 muže, otec zemře, muž  (Mu) bude zneužitý, možná ho také klepne. Infarkty jsou v rodině „dědičné“ stejně jako gynekologické obtíže. [/read]

Rakovina – Ukázka z knihy Symptom ve službě

Úvodní slovo:

Myslím, že téma rakovina vyžaduje více prostoru, než tomu budeme moci dnes věnovat. RAKOVINA je symptom, který děsí. To jsme si způsobili my, moderní lidé tím, že jsme takzvaně vymýtili choroby, na které se umíralo v minulosti zcela běžně. Tak „zbyla“ už jen rakovina. Z pohledu dnešního člověka je to vlastně s podivem, jak to, že jsme tady, že lidstvo už dávno nevymřelo, když se umíralo na všechno možné včetně na „raka“, když naši předci neměli vyspělou medicínu. Symptom rakovina nás staví přímo před naši pýchu. Pýchu vycházející z iluze, že se najde někdo/něco, kdo nebo co (kdo/co) se jednou pro vždy vypořádá se SMRTÍ. Většina lidí doufá v uzdravení, takzvaně BOJUJE s rakovinou a teprve na samém konci, když už je smrt drží za ruku, vidí, že není zbytí. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Z pohledu rodinných konstelací je rakovina symptom jako každý jiný. Bojovat se symptomem je jako chtít vstoupit do neznámé místnosti a při tom záměrně zalomit klíč a kliku od dveří, kterými se tam vstupuje. Řešení je poklonit se symptomu. Poklonit se symptomu znamená poklonit se životu, jaký je. ŽIVOT jde ruku v ruce se SMRTÍ. Vždy to tak bude.

Dnes budeme mít možnost uvidět několik systémových zapletení, která vedou k nemoci rakovina. Je pravděpodobné, že tady je dnes někdo, kdo má rakovinu, a přišel právě na toto setkání kvůli tomu, aby našel něco pro sebe, aby se uzdravil. To je příliš. Kdo má rakovinu, nemůže dnes stát v rolích.

Máme hypotézu, že rakovina je spojená s velikou zlobou. Při pohybech duše Bert Hellinger nechával protagonisty poklonit se matce. Teoreticky by rakovina také mohla znamenat tendenci následovat někoho do smrti, může být platbou za určitý systémový dluh atd.

Budeme dnes opět pracovat s pokorou, jak jen to bude možné. S touto odpovědností budeme pracovat a uvidíme, co dostaneme.

Určitě to opět nebude konečný výčet všech možností, není to možné z časových důvodů a také proto, že vždy se jedná o originál. Připomínám, že tato setkání je potřeba pojmout jako inspiraci udělat změnu. Každý sám, každý s tím svým.Každý sám, každý s tím svým!

Díky

 

 

Model 1

*vysvětlivky: D – dítě, žena nemocná rakovinou, R – rakovina, M – matka nemocné, P – potrat, Mu – muž, otec potratu, Pav. – Pavelčák

 

Pav. staví R a D, stojí v mírné vzdálenosti proti sobě, D se dívá do země, R se na nemocnou usmívá, stojí rovně.

D si mne ruce, zavírá oči, spíná ruce.

D: Jako kdybych se chtěla modlit, teď už jenom modlit.

R: Není vyhnutí, já se těším.

Pav.: Na co se těšíš?

R: Na ni (D), ale jako na kamarádku, ne že ji zničím, ale na příjemnou společnost.

D: Mám k sobě výčitku, že jsem něco pokazila, udělej, pane bože, něco (dívá se vzhůru), ať se to nestane, ať je mi to odpuštěno.

R: Už se to stalo!

D opakovaně pokrčuje kolena jako by přiklekávala: Modlila bych se v kostele. Dívá se opět vzhůru.

Pav. přidává další ženu , nalevo od nemocné, mezi D a R, žena si sedá na zem.

D se dívá do země, hlavu má sklopenou.

Pav.: Je cítit tíživá atmosféra, zima, ale klid.

D se podívala jen letmo na ženu sedící na zemi a už se zase modlí, dívá se do země.

D: Jsem v odpojení od reality, jenom se modlim, jako bych to měla odmodlit.

Pav. do pléna parafrázuje výraz dítěte: „Pane bože, odpusť mi,“ a obrací se na nemocnou a ukazuje na sedící ženu: To je tvůj potrat.

Pav. staví muže nalevo od D, lehce za potrat.

Mu se dívá na potrat a ten se krátce podívá na něj.

D je neklidná.

Pav. na R: Co se děje?

R: Je mi líto, že se na mě nepodívá. Vím, že jí (D) čas běží a že by se na mě podívat měla. Já ale nemůžu nic. Je mi to líto, mám ji jako kamarádku, ale tak … klidně.

Pav. komentuje situaci: D se stále nepodívala na potrat ani na muže.

D: Radši vezmu motyku a budu vzteky okopávat pole, nejde mi to se tam podívat.

Pav. na D.: Jde to se tam podívat.

Pav. na muže: To je tvůj potrat.

Mu: Já vím.

Pav.: Věděl jsi to, že s D čekáš dítě?

Mu: Nevěděl.

Pav.: D mu to neřekla, že je s ním těhotná a šla na potrat.

D úporně drží sepnuté ruce: Mám v sobě strašnej vztek, a mám ho i na něj (Mu).

Pav. staví do konstelace další ženu (M) za D, ostatní okamžitě reagují, jsou neklidní, muž odchází na druhou stranu, nemocná se staví vedle R , je otočená bokem k M.

Pav. do pléna.: Je tu zima jako v ledničce. Když přišla její matka, tak je jí najednou rakovina dobrá.

Všimněte si, že D má opět zavřené oči, sepnuté ruce a vztek.

Pav. na M: Jak se máš?

M: Je mi strašná zima, je mi špatně, sotva stojím.

Pav.: A vidíš dceru?

M: Vim o koho jde, ale moc ji nevnímám.

Pav.: A víš, že má dcera rakovinu?

M: To je její věc.

R: Jsem smutná, nepochopená

R chytá D na břiše.

D: Mám něco takhle… (Ukazuje na ženské orgány.)

M: Chci si lehnout.

M poté, co si lehla: To je paráda.

Pav. komentuje situaci: Celou dobu je tu zima, obchází tu smrt. Někdy, když je matka nepřítomná, dcery zvolí řešení: já se na ni můžu vykašlat, najdu si muže a s ním to bude dobrý. Ale protože ani s ním to dobrý není, protože je stále ve vzdoru ke svojí matce, ukáže se i muž jako ne dost dobrý. A pokud otěhotní, zvolí potrat a muži nic neřekne, má dvojí vinu. Jednak za to, že se rozhodla ve svůj prospěch proti dítěti – zabila ho, a také vinu k otci dítěte, že rozhodla bez něj a zatajila mu jeho dítě. Pak nic jiného nezbude, než doufat, že „někdo“ za ni vinu převezme – v tomto případě je to Bůh. Ale tak to nefunguje, řešení je, že se podívá na to, co natropila a pokloní se svojí matce. Jedno po druhém.

Moje zkušenost s lidmi s rakovinou ovšem je, že se nepokloní, jako to můžeme vidět zde. Nemocná se nepodívala ani na potrat ani na muže a rakovina má pravdu: Jsem příležitost – v tomto případě promarněná. [/read]

Příručka sebeobrany pro učitele

Mgr. Igor Pavelčák – Příručka sebeobrany pro učitele, s podtituleme …a pro statečné rodiče.

S názornými obrázky (kdo konstelace neviděl, nepochopí – a tato vizuální cesta je dobrou pomůckou), s ilustracemi od Miroslava Bartáka. Ukazuje pozadí mnoha „neřešitelných“ konfliktů a situací, se kterými se setkáváme ať už jako učitelé či jako rodiče dětí školou povinných.

Zakoupit můžete přímo  zde > na naší adrese či na kurzech a přednáškách.

Jako začínající učitel jsem si přál, aby se mi dařilo, abych měl ve škole co nejméně problémů se žáky, jejich rodiči nebo s vedením a kolegy. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Abych si zkrátka věděl rady, byl chválený, oblíbený atd. Asi tak třetí den po nastoupení do praxe jsem procitl z iluzí a jako spousta mých kolegů i já jsem zažíval při své práci ve škole pocity bezmoci.  Se spoustou situací jsem si vůbec neuměl poradit. Ani jsem netušil, jak bych jim mohl případně předejít.  Nakonec  jsem to vždy nějak udělal, ale mnohému z toho jsem porozuměl až mnohem později díky zkušenostem z poradenské a lektorské praxe.

Tato příručka sebeobrany  pro učitele nabízí jeden ze způsobů, jak se nezaplétat, nedělat sobě ani ostatním zbytečně zle a umět také ochránit sama sebe. Většina poznatků vychází z metody rodinných konstelací. Nepřestává mě fascinovat, jak se při práci tímto způsobem zjeví působení sil, které mají rozhodující vliv na to, co se například v rodině nebo ve škole stane.  Jestliže můžeme uvidět souvislosti, pak také snáze najdeme řešení dané situace. Při práci s konstelacemi je řešením nastolení rovnováhy v systému (systémem rozumíme: rodina, třída, tým pracovníků atd.). To pro různé systémy znamená vždy něco specifického, jedinečného, řešením může být i úplně něco jiného než je v podobných případech obvyklé .  Souvislosti a možná řešení se ukazují prostřednictvím zástupců postav důležitých v konkrétní situaci. Je to metoda, o které se nedá příliš diskutovat. Buď to přijmu nebo ne.  O rodinných konstelacích je napsáno několik knih. Nejlepší je začít knihami od Berta Hellingera, který s touto metodou  pracoval jako první.

Myslím, že většina lidí si nechce dělat potíže. A pokud se do nich dostanou, tak cítí zklamání a smutek. Vždyť oni chtěli žít a pracovat tak, aby měli své místo mezi lidmi a měli jejich uznání. Mnoho konfliktů vzniká  „ z dobré víry“, že děláme to nejlepší, co je právě možné. O to je pak zklamání větší. Pokud se to opakuje příliš často,  pak jednoho dne zjistíme, že jsme vyhořeli, že už nemáme z čeho dávat. Učitelům se to může stát také. Hrozí to každému, kdo pracuje s lidmi.  Pokud má učitel dávat, musí především ochránit sebe, aby měl dávat z čeho. Je dobré to vědět a nedělat věci, které situaci neřeší nebo dokonce zhoršuji. Je také dobré rozumět  svým limitům a respektovat je. Umět sebe ochránit. Jako „mrtví“ totiž  už nikomu nic nedáme. Ani ve škole, ani v rodině a nakonec ani sobě ne. ( … a někdo v tom školství zůstat musí, aby měl kdo naše děti učit!).

Tato příručka není návodem, jak dělat nebo vést školní konstelace. Je „výcucem“ toho, co se „narodilo“ na seminářích s učiteli a co by se nám v praxi učitele mohlo hodit.  Ukážeme některé vlivy a souvislosti a nabídneme užitečné algoritmy řešení – „sebeobrany“- v různých situacích, jak je život a práce na škole přinášejí.[/read]

Jak dál?

Klientka ke mně přišla pro ztrátu životní energie. Na můj dotaz, co ji doopravdy hluboce trápí a bolí, odpověděla, že nenávidí manžela, už ho vůbec nechce a cítí, že už ve vztahu nemůže pokračovat. Hodně ji ublížil. Byl ji nevěrný s její kamarádkou a čekali spolu dítě- dvojčata, když ona byla druhým rokem se synem na mateřské. Manžel se chce vrátit a chová se nyní pěkně. KL. má pocit, že ona je ta špatná, že ona za to může, že s ním už nechce být, a že je na ní, aby udělala změnu.  Má pochybnost o sobě a v tom duchu také pochopila intervence manželských poradců, kam s manželem chodili.

Jak to vidí  rodinné konstelace: [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Když si žena nebo muž během manželství  „pořídí“ dítě s jiným partnerem, starý vztah končí. Přednost má nová rodina. Nová rodina vzniká, když  dojde k početí, i když jde žena na potrat nebo se dítě nenarodí z jiných důvodů. Nová rodina vznikne, i když žena je znásilněna, nebo když muž má poměr se ženou, protože „ona chce jen dítě“ a nechce ho jako partnera. Pro děti je to tak jako tak otec a to se všemi důsledky pro děti, otce i matku. V tomto konkrétním případě tak nestačí říct: „…měl jsem poměr a vrátil jsem se“. To je zbavení se odpovědnosti.

Realita muže je tomto příběhu taková:  Vzal si za manželku ženu a s tou má syna. Pak šel k jiné ženě a s ní má dvojčata. Ty nové děti umřely.

Smrt dítěte se v konstelacích ukazuje být tak velká bolest, že někdy skončí-„zemře“  také partnerský vztah. Často vzniká potřeba se před touto bolestí ochránit. Například: „ Chci se vrátit (k původní partnerce), abych se nemusel dívat na tu hrůzu, že mi umřely v novém vztahu dvě děti. Radši se schovám u tebe a už budu hodný.“ „Být hodný“ je vztahování se k matce, není to partnerská úroveň. Je to také snaha vzít to, co se stalo, zpět.  Je to ale nedůstojné první i druhé ženy a také toho muže samotného.

Řešení je přijetí reality –tj. přijetí, že to, co bylo původně mezi manžely, skončilo. „Udělat tlustou čáru“ nebo říct „to se to stává“ není řešením. Je pravděpodobné, že muž tuto souvislost také „ví“ a jen v zoufalství dělá, že to v jeho případě nebude platit.

Co se tedy v této rodině stalo? Manžel byl nevěrný a pořídil si dítě s jinou ženou. Pocity viny má manželka z toho, že už ho nechce, že nemůže překonat to zranění. Divné? Ne. Mezi ní a manželem je také pouto a i pro ni něco končí. I pro ni není snadné přijmout bolest z toho, že něco skončilo. Je také zřejmé, že v jistém smyslu i klientka má svůj díl odpovědnosti za konec toho vztahu. Možné je, že pro manžela nikdy neměla místo. Je to ale něco jiného.

1.11.06 Liberec                                                      Mgr.  Igor Pavelčák

[/read]

Nevlastní otec – náhradní otec – náhradní otcovská postava?

Jsou souvislosti, které bych bez znalosti rodinných konstelací nedohlédl. Nabízím dvě z nich:

Občas se setkám s rodinou, kde nový partner matky ať dělá, co dělá, nemůže s dětmi partnerky vyjít. Později se ukáže, že je zapletený do některé z pastí nových vztahů a ambic partnerky nebo svých.

Ženy po krachu původního vztahu někdy hledají partnera, který by byl i „lepším otcem“ pro její děti. Muži tato „vyvolenost“ může imponovat- dostal přednost, je „lepší“. A právě toto jsou ty zmiňované pasti.

Souvislosti z pohledu RK: [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Vlastní otec je pro dítě nenahraditelný a jeho vliv je vedle matčina vlivu zásadní a to i když dítě otce nepoznalo. Vyplývá to z pokrevního pouta mezi dětmi a rodiči. Dítě není jen matky,  stejně je i otce. Tuto skutečnost je možné popírat, ale ne bez následků na dění v rodině.

Když žena neuzná hodnotu minulého manžela a nechce uvidět svůj díl odpovědnosti za konec  původního vztahu, na hluboké úrovni pak dítě cítí:  „Pokud není můj otec dobrý, tak já také nemůžu být dobrý“. Když  se  pak nevlastní otec (NO) v dobré víře (je pravda, že vlastní otcové někdy dělají opravdu hrozné věci s dětmi i ženami) přidá k tomuto postoji matky, rozpoutá dítě válku nazvanou „Ukážu ti, kdo je tady blbej“. Ta může mít různé podoby.  Tím to ovšem nekončí. Nevlastní otec tímto postojem vysílá zprávu: „ Tvé dítě není dost dobré, protože je TOHO otce, co není dost dobrý, a ty –ženo jsi také divná, když sis vzala přede mou blbce.“

Je tu ale ještě nejméně jedna souvislost. Tou je solidarita mužů a žen. Když žena neuzná hodnotu původního partnera, nový partner ji také opustí nebo se zkomplikuje jejich vztah. Děje se to na základě solidarity mužů s odmítanými muži.

V této rodině je řešením uznání hodnoty otce dětí a nepřijetí role  „lepšího otce“. Pak je šance, že si dítě bude moci vzít od NO to, co mu jeho vlastní nemohl dát.

Nutné je také, aby nový partner ženy uznal, že on ji může mít jen proto, že předchozí muž ji ztratil.[/read]

Rodinná terapie a rodinné konstelace

Proč se manželé „museli“rozejít

RT i RK mají společné to, že se oba směry zabývají rodinným systémem. Rozdíly se objevují zejména v tom, co oba směry považují za důležité a v tom smyslu se i táží. Někdy se proto objeví velmi rozdílné hodnocení navenek stejných situací. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Bulímie je oběma směry chápána jako produkt nedokončeného separačního procesu na pozadí konfliktu rodičů. Rozdílnost mezi RT a RK je především v pohledu na tok energie chcete – li směr působení sil a v chápání příčin a následků.

Uvedu příklad:  Nazval jsem to: „Proč se manželé museli rozejít“ s podtitulem „Jak pracují RK“

Dostala se mi do péče bývalá klientka mých učitelů a následně pak také kasuistika o tom případu . Na krátkém úseku vztahu Kl a jejího bývalého manžela ukážu, jak pracují RK.

Klientka se dlouhou dobu léčila s bulímií a ke mně přišla s tím, že bulímii zvládá, ale nyní má deprese.

Z pohledu RK není důležité, co si lidí myslí, ale důležitá jsou fakta. Při problémech současném vztahu hrají důležitou roli kromě jiných vlivů případné neukončené minulé vztahy- například první lásky nebo milenci.  Kl. potvrdila, že před tím, než si vzala manžela, byla velmi zamilovaná, stále na toho člověka myslí a považuje za nemožné, že by se s ním ještě jednou neviděla . Kl  pak dále řekla, že manžela nikdy nemilovala a dokonce mu to také řekla. Vzala si ho proto, aby na svou lásku zapomněla a také proto, že si myslela, že jí manželský vztah pomůže se zbavit bulímie, kterou celou dobu trpěla.

Partner za příznivých okolností může být tím, který může být nápomocný v rozhýbání ustrnutí v bulimické fázi separačního procesu. Otec Katky mi bývalého manžela popsal vědce k normálnímu životu nepoužitelného, spíše jako další děcko, o které je nutné pečovat a není možné se o něj opírat. Podobné hodnocení se objevuje i v kasuistice, kde se dále předvídá konec vztahu. To se také stalo. Manželství skončilo.

Z konstelačního pohledu byl ale ten vztah určený ke krachu od samého začátku. KL. stále miluje první lásku, manžela nikdy nechtěla jako partnera, byl vlastně použitý  pro její boj s bulímií a byl náhražka za nenaplněnou lásku. Ne teda proto, že manžel byl „nepoužitelné dítě“, ale proto, že KL. pro něj nikdy neměla místo „muselo“ manželství skončit. Navenek je to stejné, ale v toku energie opačné, než se na první pohled zdálo. Proto bývalý manžel nikdy nemohl naplnit očekávání pro terapii bulímie Kl.

Řešení pro klientku z pohledu RK je v přijetí odpovědnosti, že manžela vlastně použila, že mu ublížila. Oba pak musí uznat,že spolu nemohli být a také uznat ztrátu z konce vztahu a nechat si čas na bolest, která je s tím spojená. Nutné je také uznat trvalost spojení v rolích rodičů. Pak bude toto místo uzavřené.

Uvidět tuto souvislost není nijak obtížné. Celé je to v přijetí těchto souvislostí obecně a v pokládaní  otázek. Tak se u současné rodiny ptám na bývalé a současné partnery, milence, potraty, děti.

Neukončené vztahy jsou otevřeným místem, kudy uniká životní energie, i když zpočátku nový vztah vypadá, že zmůže všechno. (Je jedno jestli se neukončený vztah týká rodiče nebo partnera nebo někoho, kdo zemřel).  Dřív nebo později ale příjem z nového vztahu nestačí pokrýt ztráty. Řešením pro to je uznat konec vztahu nebo nenaplnění očekávání a bolest s tím spojenou. Nutné je pak také dát prostor smutku- vysmutnit smutek, aby se nemusel hromadit.

Kl. přišla pro deprese. Není divu. Není svobodná, je v presu ze zátěže nevysmutněných smutků.

Dobrým výsledkem u problémů souvisejícími s nedokončenou separací je dokončená separace nebo nastartovaný separační proces. Je lhostejné, jak k tomu dojde.

Na krátkém úseku jsem na pozadí RT nabídl pohled RK. Inspirací k tomu, abych s tím zabýval, je moje zkušenost  z výcviku RT. Míval jsem někdy pocit, že se pohybujeme na samém prahu konstelačního uvažování. Obě metody mají velký potenciál, mají mnoho společného, ale ukazuje se, že i některé významné odlišnosti.

Liberec, 25.3.04                                                  Mgr.Igor Pavelčák

[/read]

Vyhodnocení „Dotazníku pro učitele o drogové problematice na škole“

 Ve školním roce 2000/2001 se jasně ukázalo, že drogy jsou na školách jsou minimálně od 7.třídy základních škol (alkohol a cigarety mnohem dříve). Ukázalo se dále, že řada škol –  učitelů si to nemyslí nebo to nevidí.

Historie nápadu:

Při práci s metodiky primární prevence jsem se na školách setkal s podobným přístupem k drogové problematice jako u běžných rodin. To znamená, že se o drogovou problematiku většina lidí začne zajímat až v momentě, když se jich to velmi blízce dotýká  nebo se to stane součástí  jejich pracovní náplně. [read more=“Více…“ less=“…méně“] Je to pochopitelné, ale současně také  limitující, protože je nutné čekat až na výše uvedené podmínky, aby vznikl zájem o validní informace a strategie, jak s touto problematikou nakládat. Komplikace je ale v tom, že zřetelnost problému – “provalení“ problému, má velké zpoždění proti tomu, jak už je drogový  problém závažný. Drogová problematika není z pochopitelných důvodů v takovém zájmu jako například bezpečnost na komunikacích, kde jsou následky patrné ihned, jsou „dostatečně“ otřesně transparentní a týkají se i nejmenších děti (nikdo nechce, aby zajeli dítě, takže všichni to cítí jako svoji věc a dbají o to). U drog obecně je riziko stejné, týká se ve svých  důsledcích i těch nejmenších děti, ale naše dospělá zkušenost je taková (zvlášť u alkoholu a cigaret), že je možné to bez problémů zvládnout, a také většina mrtvých v důsledku užívání nebo zneužívání drog(cigarety, alkohol) umírají „přijatelným způsobem“, bez navenek patrné souvislosti se svým zneužíváním drog.

Domnívám se, že jestli se bude efektivně pracovat s drogovou problematikou na škole, závisí hlavně na niterních postojích učitelů a vedení školy k drogám. Proto mě napadlo vytvořit dotazník o postojích učitelů, aby se potvrdily nebo vyvrátily moje empirické poznatky.

Hypotéza:

Ve školním roce 2000/2001 se jasně ukázalo, že drogy jsou na školách jsou minimálně od 7.třídy základních škol (alkohol a cigarety mnohem dříve). Ukázalo se dále, že řada škol –  učitelů si to nemyslí nebo to nevidí.

Dotazník měl potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, že na školách roste počet uživatelů drog mimo jiné i proto, že:

Hypotéza č.1: „Nás se to netýká.“ Důsledkem tohoto postoje je, že většina škol nezachytí včas drogové symptomy nebo nereagují přiměřeným způsobem. Dokud se nedotkne problém drog přímo jich, tak nemají potřebu reagovat. Děje se tak buď z nevědomosti nebo z vlastních obran. Nejlépe tuto situaci charakterizuje věta : „ …stejně s tím nemůžeme nic dělat!… ať se stará  policie, kurátoři…na vině jsou rodiče.“

Hypotéza č.2 : Většina učitelů stále nespojuje kouření cigaret a alkoholu s jinými drogami a mají k alkoholu a cigaretám tolerantnější přístup než k jiným drogám. Tím vytvářejí prostor pro argumentaci: „ …když vy alkohol, tak my marihuanu …“

Hypotéza č.3: Na většině škol se problémy s drogami neřeší jako systémový problém, ale spíše jako lokální záležitost týkající se jen omezeného počtu učitelů a žáků.

K dotazníku:

Dotazník jsem nazval „Dotazník o drogové problematice na škole“ a byl určen k vyplnění sedmi učitelům školy bez ohledu na to, jakou funkci ve škole zastávají nebo v jaké třídě vyučují, a byl určen pro ženy i pro muže středních a základních škol. Odpovědi byly anonymní a dobrovolné. Do průzkumu nebyly zařazeny zvláštní školy.

Při distribuci dotazníků jsem požádal o pomoc PPP v Liberci, ale ukázalo se, že touto cestou by se mi vrátil jen hodně malý vzorek dotazníků. Proto jsem se obrátil na školy prostřednictvím elektronické pošty. Ukázalo se, že to byla správná cesta.

Dotazník obsahoval kromě úvodních identifikačních údajů o věku, pohlaví a druhu školy 33 otázek, které byly rozděleny do 6 oddílů. Otázky obecné o drogové problematice na škole, otázky na cigarety na škole, alkohol, marihuanu, jiné další drogy, na výskyt drogového problému v nejbližším okolí a připomínky. U obecných otázek na drogovou problematiku  jsem nijak drogu specificky neoznačil a vycházel jsem z obecné definice drogy jako chemické nebo přírodní látky, která ovlivňuje člověka fyzicky nebo psychicky a na které může vzniknout závislost.

Vyhodnocení:

Do průzkumu se zapojilo 27 škol, z toho 23 bylo škol základních (ZŠ) a 4 střední (SŠ). Celkem to představovalo 167 učitelů a učitelek. Z tohoto počtu bylo 29 učitelů SŠ a 138 učitelů ZŠ. Žen bylo 119, mužů 40, nerozlišených 8.

Počet škol, kde alespoň jeden dotázaný udává problém s drogou je 19, z toho 15 škol je základních a 4 střední. U středních škol je to 100% z celkového počtu, u základních škol to představuje 65% a z celkového počtu to je 70% škol.

Všech  27 (100%) dotazovaných škol má alespoň jednoho respondenta, který udává na své škole problém s kouřením cigaret. Tedy i 100% škol základních.

Počet škol, kde alespoň jeden udává problém s alkoholem je 21(78%), z toho 3 SŠ (75%) a 18 ZŠ (78%)

Celkem je 12(44%) škol, kde alespoň jeden udává problém s marihuanou – SŠ 4(100%), ZŠ 8(35%).

Celkem 11(41%) bylo škol, kde alespoň jeden uvedl problém s ostatními drogami –  SŠ 4(100%), ZŠ 7 (31%).

Ze všech 167 dotázaných učitelů uvedlo 72, že se na jejich škole vyskytl problém s drogou. To představuje 43% z celkového počtu. Ze 138 dotázaných učitelů ZŠ jich bylo 50(36%) a z 29 učitelů SŠ jich udalo problém s drogou 22(76%). Z těchto 72 respondentů jich 25 (35%) uvedlo, že tento drogový problém dotýkal jejich osoby.

Ze 167 učitelů udává 150 (90%) z nich, že se na škole vyskytl problém s kouřením cigaret. Na ZŠ jich bylo 122( 88%),na SŠ 28( 97%). Z tohoto  počtu se jich celkem 96(64%)  zapojilo nějakým způsobem do řešení tohoto problému. Na ZŠ to bylo 81(66%),na SŠ 15(54%). Z těchto 150 respondentů 53 (35%) uvedlo ,že se jich tento problém osobně dotýkal.

Ze všech 167 učitelů 58 (35%) udává, že se na jejich škole vyskytl problém s alkoholem. Z tohoto počtu na SŠ to bylo 5(17%), na ZŠ 53 (38%). Celkem se do řešení zapojilo 58 učitelů (35%).Na SŠ to byli 2 (40%), na ŽŠ 29 (55%). Z těchto 58 respondentů jich 22 (38%) uvedlo, že se jich tento problém osobně dotýkal.

Celkově uvedlo 28(17%) učitelů problém na škole s marihuanou. Na SŠ to bylo 6(21%), na ZŠ 22 (16%). Do řešení se nějakým způsobem zapojilo celkem 15(54%)  z nich. Na SŠ 3(50%), na ZŠ 12 (55%). Z těchto 28 respondentů jich 11(39%) uvedlo,že se jich tento problém osobně týkal.

Celkově 28 (17%) uvedlo problém na škole s ostatními drogami.Na SŠ to bylo 12 (41%), na ZŠ 16 (12%). Do řešení se zapojilo celkem 9(32%) z nich. Na SŠ 2 (17%), na ZŠ 7(44%).

Z celkového počtu 167 (57%) dotazovaných učitelů jich 95 uvedlo, že problém s drogou na škole není. Přestože na ZŠ uvedlo 88 lidí (64%), že problém s drogou se na jejich škole nevyskytl, uvádí 73 (83%) z nich problém na škole s cigaretami, 26 (30%) s alkoholem, 2 (3%) s marihuanou. Na SŠ 7 lidí ( 24%) uvedlo ,že na jejich škole problém, s drogou není, přesto 7 (100%) z nich uvedlo problém s cigaretami a po jednom (13%) problém s alkoholem, marihuanou a ostatními drogami.

Na 21(72%) školách je alespoň jeden učitel, který má drogu ve svém nejbližším okolí. U středních škol jsou to všechny 4(100%), u základních 17(74%).

Celkově 4(14%) učitelé středních škol z 29 udávají problém s drogou v nejbližším okolí (na každé dotazované škole byl jeden). Na základních školách to bylo 29 (21%) učitelů. Celkově to je 33 (20%) učitelů celkového počtu dotázaných.

Ze všech 167 dotázaných respondentů je 55 (33%) v podstatě tolerantní k cigaretám, 44(26%) k alkoholu,18 (11%) k marihuaně, 9 (5%) k ostatním drogám.

Ze všech 33 učitelů, kteří mají drogový problém ve svém nejbližším okolí je 7(21%) tolerantních k cigaretám, 7(21%) k alkoholu a žádný z nich není tolerantní ani k marihuaně ani k ostatním drogám. Kromě těchto počtů byl jeden (3%) z této skupiny dotazovaných, který žádným způsobem neoznačil svoji toleranci nebo netoleranci k cigaretám, 3(9%) z nich neoznačili u alkoholu, 7(21%)  u marihuany a 3 (9%) u ostatních drog.

O školení projevilo zájem celkem 63 učitelů (38%). Na SŠ to bylo 6 lidí(21%), na ZŠ 57 učitelů(41%).

Diskuse :

Na 70% všech dotazovaných škol je alespoň jeden učitel, který uvádí problém na škole s drogami. SŠ 100%, ZŠ 65%. Přesto 100% z celkového počtu škol uvádí (alespoň v jednom respondentovi) problém na škole s cigaretami. Ukazuje se, že stále velká část populace učitelů nespojuje zejména cigarety s pojmem droga. Zvláště markantně na to ukazuje skutečnost, že  ze všech dotázaných základních škol 100% uvádí problémy s kouřením cigaret, 78% s alkoholem, ale jen 65% z nich připouští problémy na škole s drogou – jako obecným pojmem.

Podle údajů o počtu škol by šlo vyvodit, že střední školy jsou více v realitě a že zbývá „posunout“ 35% základních škol. Situace se ale jasněji ukáže, když se blíže podíváme na konkrétní osoby. Celkově 43% všech dotázaných uvedlo, že na jejich škole se vyskytl problém s drogou(droga jako obecný pojem), ale současně 90% z nich udává problém s cigaretami. Z výsledků lze vyvodit, že je nutná intervence ve smyslu pochopení, ale podle vysoké procentuální hodnoty údaje i v zacházení s drogovou tematikou na škole ve větším rozsahu, a to i na středních školách. Ukazuje to na složitost celé situace, kdy učitelé, kteří vnímají drogový problém v celém rozsahu, mohou kvůli svým postojům narážet (a v praxi se tak opravdu stává) na odpor svých kolegů. Zejména to mají těžké pokud nenacházejí pochopení pro svůj pohled u vedení školy, jakkoli mají pravdu.

Zajímavé je si všimnout údajů, kolik učitelů vnímá problém na škole s kouřením cigaret (SŠ 97 %, ZŠ 88%) a kolik stejných učitelů vnímá problém s alkoholem (SŠ 17%, ZŠ 38%). Zřejmé je, že na každé škole je nějaký žák, o kterém všichni vědí, že konzumuje cigarety a alkohol. Vzniká otázka, co je tím, co zakládá u kouření na „ problém“, co kouření cigaret má, a co je tím, co alkohol na druhé straně nemá. Nabízí se tradiční odpověď: Všichni tak trochu pijeme a nevadí to, není to vidět a nesmrdí to. Pokud to tak je, tak jsme zpět u vlastních postojů a jejich významu pro prevenci. Výsledky naznačují, že zvlášť na středních školách jako by alkohol přestával být problémem, což ale výsledky sledování konzumace alkoholu u středoškolské mládeže nepotvrzují.

Zatímco škol udávajících drogový problém je celkově 70 %, na počet všech dotázaných je to pouze 43%. U SŠ je poměr 100% ku 76 %, u základních škol je poměr 65% ku 36%. To ukazuje opět na nutnost zabývat se vzděláváním učitelů v drogové problematice.

Patrný je rozdíl v toleranci k uváděným drogám u obecného vzorku oslovených učitelů oproti skupině, kde se vyskytl problém s drogou v nejbližším okolí. U těchto učitelů se ukazuje méně tolerantní postoj prakticky u všech dotazovaných druhů drog – cigaret            (33% : 21%), marihuany (11% : 0%) nebo v kategorii ostatních drog (9% : 0%). U alkoholu není rozdíl tak patrný (26% : 21%). Je naděje, že pokud se při výcviku učitelů podaří zprostředkovat zážitek podobný tomu, jaký zažívají lidé s drogou v nejbližším okolí, může dojít u ne nevýznamné části z nich ke změně postojů směrem k menší toleranci, což může mít pozitivní odraz i pro drogovou situaci na škole.

 

Podle výsledků, kdy 100% SŠ i ZŠ škol udává problém s kouřením cigaret, by počet škol udávajících problém s drogami měl být 100%. To s vědomím, co všechno jsou drogy. Taková situace ovšem není.

Z údajů o zapojenosti učitelů do řešení problémů lze usuzovat, že značná část učitelů necítí, že by byli do řešení zapojeni, i když o problému vědí, a že necítí svoji důležitost pro řešení drogového problému na škole- tj. že přebírají svůj díl, nebo že na ně odpovědnost byla  delegována. Pokud bychom brali v úvahu pouze řeč čísel, potvrzovalo by to hypotézu, že se obecně drogový problém na školách neřeší jako systémová záležitost. Na druhou stranu je ale známé, že na školách se přijímají „ všeobecná“ řešení, ze kterým se učitelé nemohou vyhnout a jsou do nich zapojeni. Například tím, že na třídnických hodinách mají přikázané opakovat se žáky pravidla školy. Rovněž toto vypovídá o malém náhledu.

Je možné, že kdyby byly otázky formulovány jinak, byl by poměr zcela odlišný od stávajících výsledků. Lze také předpokládat,že dotazníky si k vyplnění vzali jen ti „ochotní“-tj. ti, kteří projevili zájem se touto tematikou zabývat. Případné odpovědi ostatních učitelů-tj. těch, kteří se o drogový problém na škole nezajímají, by pravděpodobně výsledky průzkumu rovněž posunuly. Nedomnívám se však, že by došlo u výsledků vypovídajích o postojích učitelů k zásadnímu posunu.

Závěr:

Hypotézy se potvrdily. Kromě nových šancí to může vyvolat i mnoho nevole – obran, jak již naznačily některé reakce v připomínkách dotazníku. Důležité je ale také pochopit, že dotazník nevypovídá pouze o postojích učitelů a situaci na školách, ale také o celém systému přípravy pedagogů na práci s drogovou problematikou. Z celé této situace není možné vinit učitele.

V současné době neexistuje škola, kde by nebyly drogy. Podle zkušeností, které mám se žáky i ZŠ v rámci prevencí a klientské práce, si myslím, že dokonce není škola, kde by nebyl někdo, kdo zneužívá celou škálu známých drog. Potvrzuje se, že některé školy tuto skutečnost nezaznamenaly a jsou ve stejné pozici jako rodiče, jejichž děti drogy berou a kteří čekají na nějaký důkaz, protože oni zkrátka ten problém zatím nemají. Tento postoj je možné hájit pouze do té doby, než si uvědomíme, že drogový problém bývá mnohem vážnější, než se navenek jeví. Těžká je také pozice těch učitelů, kteří na škole vnímají problém s drogou a jsou osamoceni.

Velkým tématem k zamyšlení jsou postoje učitelů k alkoholu a cigaretám a jejich náhled na spojení cigaret a alkoholu s jinými drogami. Přímá souvislost mezi užíváním alkoholu a cigaret a ostatních drog je známá již radu let. Vytvořením náhledu by vznikl velký protidrogový potenciál školy. Ukazuje se nezbytnost ovlivňování postojů učitelů i v tomto směru.

Výsledky v obecné rovině ukazují na dvě oblasti, kam je potřeba v přípravě pedagogů  upřít pozornost. Je to oblast vzdělávání v drogové problematice a nácvik dovedností s tím spojených. Ovšem jako nejdůležitější a nanejvýš aktuální úkol nyní vyvstává zvědomění činností souvisejících na školách s drogami. Některé  jsou produktivní a jiné kontraproduktivní ve smyslu „ čisté školy“.  Je jistě mnoho věcí, které se na školách dělají, ale velká část učitelů je s drogami nespojuje, nebo o nich vůbec neví, nebo má dojem, že se jich to netýká.Tím spíš je potřebné zvědomění, že právě tato konkrétní činnost na škole je způsobem práce s drogovým problémem a že postoje a jednání každého učitele hrají důležitou úlohu. To pomůže ohraničit a definovat, co je pro příslušnou školu drogový problém nebo co jím eventuálně není, bude jasně definovaný zájem školy.

Za současné situace, kdy věk uživatelů drog stále klesá hluboko pod 15 let, je neudržitelné tvrdit, že drogový problém na škole vyřešíme tím, že nabídneme dětem na škole sport atd., nebo ho budeme popírat a přehlížet důležitost systémového řešení a postojů.

Uvědomění si změněných nároků může na školách vyvolat nejen novou naději, ale také mnoho obran. Proto bude důležité nabídnout učitelům a ředitelům takový program, který pro ně bude přijatelný, nebude je ohrožovat a bude jim spíše nabízet možnosti než stavět před ně nepřijatelné alternativy. Řada učitelů má zájem a cítí potřebu „dělat s tím něco jiného“. Nebylo by moudré tento zájem učitelů propást. Místo něj by totiž mohla nastoupit hluboká apatie a v důsledku toho by došlo k ještě větším ekonomickým a morálním ztrátám.

Liberec, 20.9.2001                  Igor Pavelčák

[/read]

Chudák pes!

Zpráva o mocných silách rodinného systému
Jako obvykle jsem měl v rámci své terapeutické práce mít skupinu rodičů, jejichž děti mají problém s drogou. Přišly pouze dvě maminky. Když jsem se zeptal, o čem by dneska chtěly povídat, jedna z nich položila otázku, jestli může pes cítit drogy. Moc jsem nerozuměl, a tak ta maminka řekla, že chování syna její kolegyně jí připomnělo chování vlastního syna v období, kdy ještě nebylo známé, že bere drogy. Ona sama něco tušila („něco bylo ve vzduchu“), ale stále se utěšovala, že se nic neděje. „Kojila se nadějí“ při každé příležitosti, že to NĚCO není tak hrozné a že se TO nějak vyřeší. Bylo to velmi nepříjemné, „nebylo se čeho chytit“. A tahle její kolegyně a její syn si kdysi pořídili psa. Teď ten pes ležívá půl dne stočený a nepřetržitě kňučí. Byli s ním u zvěrolékaře, ale nic mu nenašel. Nikdo neví, co by tomu psovi mohlo být. Nikdo kromě maminek, co byly v ten den se mnou na konzultaci. Chudák pes!

Řešení šikany na škole není snadné

 

Šikana je vážná věc, je to nespravedlnost, kterou nelze přehlížet, a je nutné ji řešit. Někdy dokonce  i s pomocí policie.

Zastavit šikanu, ochránit šikanované a nechat dopadnout na viníky jejich odpovědnost je ale něco jiného než zjistit příčinu tohoto jevu a nastolit rovnováhu vztahů v systému- ve třídě. Je známé, že často je oběť obětí a agresor agresorem i po přestupu na jinou školu. Časté také je, že odchodem agresora ze třídy šikana oběti nekončí. To ukazuje na hluboké souvislosti.  Pokud nedojde ke skutečné změně vztahů, šikana se vrátí a dojde k dalšímu zraňování.

Šikana se netýká jen agresora-agresorů a oběti. Zasahuje celou školu a také rodiny žáků.

Příčiny agrese a šikany mohou být různé, často zůstávají skryté.

Pokud skončíme řešení šikany ve třídě nebo na škole pouze „zastřelením“ viníka, propásli jsme šanci pro narovnání vztahů.

Především je nutné je uvidět bolest a nespravedlnost, která se stala oběti. Je tu však také příběh agresora. Život je snazší, když se cítím pozitivně přijímán a respektován. To agresor nakonec nemá.

Každý z aktérů šikany na škole má svou odpovědnost-rodiče, oběť agresor i škola. Neexistují v tom smyslu jednoduchá, snadná a univerzální  řešení. „Něco zvládnou“ škola a rodiče sami, jindy musí pomoci odborník „zvenku“.  Jít se poradit k odborníkovi vyžaduje trochu odvahy, ale jde to. Čekat, že se šikana „vyřeší“ sama, je iluze a zbavování se odpovědnosti.