Rakovina – Ukázka z knihy Symptom ve službě

Úvodní slovo:

Myslím, že téma rakovina vyžaduje více prostoru, než tomu budeme moci dnes věnovat. RAKOVINA je symptom, který děsí. To jsme si způsobili my, moderní lidé tím, že jsme takzvaně vymýtili choroby, na které se umíralo v minulosti zcela běžně. Tak „zbyla“ už jen rakovina. Z pohledu dnešního člověka je to vlastně s podivem, jak to, že jsme tady, že lidstvo už dávno nevymřelo, když se umíralo na všechno možné včetně na „raka“, když naši předci neměli vyspělou medicínu. Symptom rakovina nás staví přímo před naši pýchu. Pýchu vycházející z iluze, že se najde někdo/něco, kdo nebo co (kdo/co) se jednou pro vždy vypořádá se SMRTÍ. Většina lidí doufá v uzdravení, takzvaně BOJUJE s rakovinou a teprve na samém konci, když už je smrt drží za ruku, vidí, že není zbytí. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Z pohledu rodinných konstelací je rakovina symptom jako každý jiný. Bojovat se symptomem je jako chtít vstoupit do neznámé místnosti a při tom záměrně zalomit klíč a kliku od dveří, kterými se tam vstupuje. Řešení je poklonit se symptomu. Poklonit se symptomu znamená poklonit se životu, jaký je. ŽIVOT jde ruku v ruce se SMRTÍ. Vždy to tak bude.

Dnes budeme mít možnost uvidět několik systémových zapletení, která vedou k nemoci rakovina. Je pravděpodobné, že tady je dnes někdo, kdo má rakovinu, a přišel právě na toto setkání kvůli tomu, aby našel něco pro sebe, aby se uzdravil. To je příliš. Kdo má rakovinu, nemůže dnes stát v rolích.

Máme hypotézu, že rakovina je spojená s velikou zlobou. Při pohybech duše Bert Hellinger nechával protagonisty poklonit se matce. Teoreticky by rakovina také mohla znamenat tendenci následovat někoho do smrti, může být platbou za určitý systémový dluh atd.

Budeme dnes opět pracovat s pokorou, jak jen to bude možné. S touto odpovědností budeme pracovat a uvidíme, co dostaneme.

Určitě to opět nebude konečný výčet všech možností, není to možné z časových důvodů a také proto, že vždy se jedná o originál. Připomínám, že tato setkání je potřeba pojmout jako inspiraci udělat změnu. Každý sám, každý s tím svým.Každý sám, každý s tím svým!

Díky

 

 

Model 1

*vysvětlivky: D – dítě, žena nemocná rakovinou, R – rakovina, M – matka nemocné, P – potrat, Mu – muž, otec potratu, Pav. – Pavelčák

 

Pav. staví R a D, stojí v mírné vzdálenosti proti sobě, D se dívá do země, R se na nemocnou usmívá, stojí rovně.

D si mne ruce, zavírá oči, spíná ruce.

D: Jako kdybych se chtěla modlit, teď už jenom modlit.

R: Není vyhnutí, já se těším.

Pav.: Na co se těšíš?

R: Na ni (D), ale jako na kamarádku, ne že ji zničím, ale na příjemnou společnost.

D: Mám k sobě výčitku, že jsem něco pokazila, udělej, pane bože, něco (dívá se vzhůru), ať se to nestane, ať je mi to odpuštěno.

R: Už se to stalo!

D opakovaně pokrčuje kolena jako by přiklekávala: Modlila bych se v kostele. Dívá se opět vzhůru.

Pav. přidává další ženu , nalevo od nemocné, mezi D a R, žena si sedá na zem.

D se dívá do země, hlavu má sklopenou.

Pav.: Je cítit tíživá atmosféra, zima, ale klid.

D se podívala jen letmo na ženu sedící na zemi a už se zase modlí, dívá se do země.

D: Jsem v odpojení od reality, jenom se modlim, jako bych to měla odmodlit.

Pav. do pléna parafrázuje výraz dítěte: „Pane bože, odpusť mi,“ a obrací se na nemocnou a ukazuje na sedící ženu: To je tvůj potrat.

Pav. staví muže nalevo od D, lehce za potrat.

Mu se dívá na potrat a ten se krátce podívá na něj.

D je neklidná.

Pav. na R: Co se děje?

R: Je mi líto, že se na mě nepodívá. Vím, že jí (D) čas běží a že by se na mě podívat měla. Já ale nemůžu nic. Je mi to líto, mám ji jako kamarádku, ale tak … klidně.

Pav. komentuje situaci: D se stále nepodívala na potrat ani na muže.

D: Radši vezmu motyku a budu vzteky okopávat pole, nejde mi to se tam podívat.

Pav. na D.: Jde to se tam podívat.

Pav. na muže: To je tvůj potrat.

Mu: Já vím.

Pav.: Věděl jsi to, že s D čekáš dítě?

Mu: Nevěděl.

Pav.: D mu to neřekla, že je s ním těhotná a šla na potrat.

D úporně drží sepnuté ruce: Mám v sobě strašnej vztek, a mám ho i na něj (Mu).

Pav. staví do konstelace další ženu (M) za D, ostatní okamžitě reagují, jsou neklidní, muž odchází na druhou stranu, nemocná se staví vedle R , je otočená bokem k M.

Pav. do pléna.: Je tu zima jako v ledničce. Když přišla její matka, tak je jí najednou rakovina dobrá.

Všimněte si, že D má opět zavřené oči, sepnuté ruce a vztek.

Pav. na M: Jak se máš?

M: Je mi strašná zima, je mi špatně, sotva stojím.

Pav.: A vidíš dceru?

M: Vim o koho jde, ale moc ji nevnímám.

Pav.: A víš, že má dcera rakovinu?

M: To je její věc.

R: Jsem smutná, nepochopená

R chytá D na břiše.

D: Mám něco takhle… (Ukazuje na ženské orgány.)

M: Chci si lehnout.

M poté, co si lehla: To je paráda.

Pav. komentuje situaci: Celou dobu je tu zima, obchází tu smrt. Někdy, když je matka nepřítomná, dcery zvolí řešení: já se na ni můžu vykašlat, najdu si muže a s ním to bude dobrý. Ale protože ani s ním to dobrý není, protože je stále ve vzdoru ke svojí matce, ukáže se i muž jako ne dost dobrý. A pokud otěhotní, zvolí potrat a muži nic neřekne, má dvojí vinu. Jednak za to, že se rozhodla ve svůj prospěch proti dítěti – zabila ho, a také vinu k otci dítěte, že rozhodla bez něj a zatajila mu jeho dítě. Pak nic jiného nezbude, než doufat, že „někdo“ za ni vinu převezme – v tomto případě je to Bůh. Ale tak to nefunguje, řešení je, že se podívá na to, co natropila a pokloní se svojí matce. Jedno po druhém.

Moje zkušenost s lidmi s rakovinou ovšem je, že se nepokloní, jako to můžeme vidět zde. Nemocná se nepodívala ani na potrat ani na muže a rakovina má pravdu: Jsem příležitost – v tomto případě promarněná. [/read]

Příručka sebeobrany pro učitele

Mgr. Igor Pavelčák – Příručka sebeobrany pro učitele, s podtituleme …a pro statečné rodiče.

S názornými obrázky (kdo konstelace neviděl, nepochopí – a tato vizuální cesta je dobrou pomůckou), s ilustracemi od Miroslava Bartáka. Ukazuje pozadí mnoha „neřešitelných“ konfliktů a situací, se kterými se setkáváme ať už jako učitelé či jako rodiče dětí školou povinných.

Zakoupit můžete přímo  zde > na naší adrese či na kurzech a přednáškách.

Jako začínající učitel jsem si přál, aby se mi dařilo, abych měl ve škole co nejméně problémů se žáky, jejich rodiči nebo s vedením a kolegy. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Abych si zkrátka věděl rady, byl chválený, oblíbený atd. Asi tak třetí den po nastoupení do praxe jsem procitl z iluzí a jako spousta mých kolegů i já jsem zažíval při své práci ve škole pocity bezmoci.  Se spoustou situací jsem si vůbec neuměl poradit. Ani jsem netušil, jak bych jim mohl případně předejít.  Nakonec  jsem to vždy nějak udělal, ale mnohému z toho jsem porozuměl až mnohem později díky zkušenostem z poradenské a lektorské praxe.

Tato příručka sebeobrany  pro učitele nabízí jeden ze způsobů, jak se nezaplétat, nedělat sobě ani ostatním zbytečně zle a umět také ochránit sama sebe. Většina poznatků vychází z metody rodinných konstelací. Nepřestává mě fascinovat, jak se při práci tímto způsobem zjeví působení sil, které mají rozhodující vliv na to, co se například v rodině nebo ve škole stane.  Jestliže můžeme uvidět souvislosti, pak také snáze najdeme řešení dané situace. Při práci s konstelacemi je řešením nastolení rovnováhy v systému (systémem rozumíme: rodina, třída, tým pracovníků atd.). To pro různé systémy znamená vždy něco specifického, jedinečného, řešením může být i úplně něco jiného než je v podobných případech obvyklé .  Souvislosti a možná řešení se ukazují prostřednictvím zástupců postav důležitých v konkrétní situaci. Je to metoda, o které se nedá příliš diskutovat. Buď to přijmu nebo ne.  O rodinných konstelacích je napsáno několik knih. Nejlepší je začít knihami od Berta Hellingera, který s touto metodou  pracoval jako první.

Myslím, že většina lidí si nechce dělat potíže. A pokud se do nich dostanou, tak cítí zklamání a smutek. Vždyť oni chtěli žít a pracovat tak, aby měli své místo mezi lidmi a měli jejich uznání. Mnoho konfliktů vzniká  „ z dobré víry“, že děláme to nejlepší, co je právě možné. O to je pak zklamání větší. Pokud se to opakuje příliš často,  pak jednoho dne zjistíme, že jsme vyhořeli, že už nemáme z čeho dávat. Učitelům se to může stát také. Hrozí to každému, kdo pracuje s lidmi.  Pokud má učitel dávat, musí především ochránit sebe, aby měl dávat z čeho. Je dobré to vědět a nedělat věci, které situaci neřeší nebo dokonce zhoršuji. Je také dobré rozumět  svým limitům a respektovat je. Umět sebe ochránit. Jako „mrtví“ totiž  už nikomu nic nedáme. Ani ve škole, ani v rodině a nakonec ani sobě ne. ( … a někdo v tom školství zůstat musí, aby měl kdo naše děti učit!).

Tato příručka není návodem, jak dělat nebo vést školní konstelace. Je „výcucem“ toho, co se „narodilo“ na seminářích s učiteli a co by se nám v praxi učitele mohlo hodit.  Ukážeme některé vlivy a souvislosti a nabídneme užitečné algoritmy řešení – „sebeobrany“- v různých situacích, jak je život a práce na škole přinášejí.[/read]