Gynekologické potíže – ukázka z knihy Symptom ve službě

Objednávejte knihu zde >

Úvodní slovo:

Miluj svůj symptom, je to brána na tvé cestě. Máme hypotézu, že stejný symptom nese různou zprávu – má různé příčiny. Uvidíme, co bude dnes.

Toto téma je velmi citlivé. Jednak se to týká intimního místa a také je to úzce spojené se ženstvím. Je to místo, které zásadně odlišuje ženu od muže. V jistém smyslu je to také místo, kde se střetává ženský a mužský svět, abych tak řekl „ve své nahotě“. Je to místo koncentrované blaženosti a i koncentrované bolesti. Není z toho úniku žádným způsobem. Toto místo reprezentuje téma vlastní hodnoty, pochybností a historické zkušenosti žen. Tudy se rodí – případně nerodí – děti. To je pokračování života. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Gynekologických obtíží je mnoho: Bolestivá menstruace, nepravidelná menstruace, „špinění“, záněty, pálení – svědění, výtoky, myomy vaječníků, dělohy, rakovina čípku, suchá děloha, alergie na sperma, neprůchodné vejcovody, nezralé vajíčko, bolestivý sex atd.

Každé téma by si zasloužilo vlastní prostor. Dnes „jen“ obecně, jindy se tomu budeme věnovat více.

Jakou roli budou dnes mít muži, když netrpí gynekologickými obtížemi? Toto tvrzení je omyl. Je omyl tvrdit, že muži netrpí gynekologickými obtížemi svých partnerek a matek. Uvidíme. Hodně odvahy. Tak svléknout a vyskočte si…

 

 

Dnes bude vyžadovat ještě větší otevřenost být v roli, aby tady neprobíhaly osobní rodinné konstelace.

Model 1

* vysvětlivky: D – dítě, žena s gynekologickými obtížemi, S – symptom – gynekologické obtíže, M – matka dítěte, O – otec dítěte, Mu – muž, Pav. – Pavelčák

Pav. nabízí do pléna, kdo chce stát v rolích. Hlásí se dvě ženy a obě chtějí být S, nakonec jedna bere roli dítěte.Pav. odvádí D dále od S a staví ji proti němu.

D a S se na sebe dívají, S stojí rovně, pevně, D kouká potutelně na S, usmívá se, ruce za zády, S se také usmívá.

Pav. na D: Kolik je ti let?

D: Asi 16.

Pav. do publika s ironií: Dospělá nedospělá, má už vše, i gynekologické potíže…

Pav. na S: Co jsi za obtíž?

S: Taková univerzální obtíž, je to jedno, co budu.

Pav. na dítě: Jak se s ní (S) máš?

D: Se symptomem je mi dobře, ale když mám říct, co mi je, tak je mi stydno. Já vím, co je ten symptom.

D se kroutí, stydlivě krouží nohou po podlaze.

Pav. do pléna.: Má ji prázdnou – dírku.

S jde blíže k D, dítě si dává ruce před oči, kroutí se.

Pav. k dítěti: To může být taky obtíž, když tam někoho chceš mít, a nemáš.

S: Jsem radostná, mám z ní (D) radost, cítím jaro. Ale dává si nohy křížem.

D: Stydím se dívat na chlapy i na ženský, stydím se, nevím „co“…

Pav. upřesňuje: „Na co ji mám“ – ví na co jí má, ale neví, jak se to dělá, nebo se obává TO dělat.

S: Připadám si jako život.

Pav. komentuje: Symptom bude spíše sex.

D: Vadím sama sobě, jak nevím, co se sebou.

Pav.: A to je obtíž…

D se stále různě kroutí, kouká do země.

Pav. přidává do konstelace muže.

D se stydí ještě více, dává si ruce před oči, nechce vidět muže, nedívá se na něj, ale usmívá se. S couvá. Muž se dívá na D.

Pav. dále přidává ženu – matku D a muže – otce D, v prostoru za D.

M se začíná také kroutit jako předtím D, je jí zima. S se posunuje, staví se proti matce a zády těsně k D, Mu couvá od D.

Pav. pro diváky: Je tu hrozná zima, když přišli rodiče D.

D: Omdlela bych, mám strach z mámy, nedívám se na muže, ale vím, že je skvělej. Když bych s ním byla, tak pak nemůžu přijít domů.

Pav. k divákům: Co vlastně říká D? „Kdybych šla naproti životu, jak mě to pudí, tak bych zradila matku.“ A to neudělá, tady vidíte loajalitu – zvolí matku místo svého štěstí, i když s tímto mužem by to šlo.

Mu: Dřív, než přišli rodiče, tu byl život. Teď už to není sranda. Vychladlo to (ukazuje na svoje přirození).

Pav. na M: Jak se máš?

M: Jsem bez citu, kámen, nic necítím, svého muže jsem se lekla, když přišel. Takhle je mi dobře, když vše odříznu.

Pav. do publika: To je klíčová věta: „Všechno odříznu.“

Pav. na O: Jak se máš ty?

O: Je to zmar, S se na mě dívá jako na nepřítele, je mi líto holky.

Pav. na S: Jak se ty máš?

S: Ze mě vyprchala radost. Jsem tu na obranu dítěte, jak promluvila matka, tak mě začaly bolet vaječníky, asi jsem „vaječníky“.

Komentář: Na dosavadním průběhu této modelové situace se ukázalo, že S zpočátku nejasný, se konkretizuje v průběhu procesu. Je to pravděpodobně stejný proces, jaký se odehrává na základě systémových sil pocházejících z rodinného systému u konkrétního jedince. Nejprve nezachytitelné obtíže, které se nijak neprojevují (pravděpodobně proto, že tělo má do určité míry schopnost kompenzovat vznikající nerovnováhu), později se objeví obtíže nejasné a nakonec jasně definovaná obtíž – choroba.

 

Pav. opět na S: Chceš jít blíž k matce?

S: Ne, zůstanu u D, chráním ji.

Pav. do pléna: Chrání ji před matkou, jeden vaječník za matku, jeden za otce.

D: U mě se to láme: „Dole“ chci muže, ale srdce tam nedám, nechci ho cítit citama, to by byla zrada matky. Spodkem ho chci. Teď jsem mrcha, vím, že mě chce, tak ho zneužiju, ale nic. A to mi sedí v žaludku.

Pav. do publika: Vypadá to, že dcera se na mužích bude mstít za matku a současně zneužije svoje ženství, protože ví, že on (Mu) ji chce. Muži chtějí dírku – to je vášeň a život, který jsme viděli na začátku. Nyní to skončilo. Bude mít gynekologické potíže, ani není jisté, že bude mít děti.

S se natáčí tváří směrem k dítěti.

S: Nedovedu si představit, že souloží se zánětem vaječníků. To nepůjde.

Pav. do publika: S je (bývá) také ochrana dítěte, aby „to“ nešlo dělat.

D: Cítím, jak se přestávám mít ráda, jak jsem jenom kus masa.

Mu se otáčí směrem ven z konstelace, bokem k D.

Mu: Jsem jak ve svěráku, láká mě ta žena, i když jsem se od ní odvrátil. Stejně bych po ní vyjel.

D stojí se založenýma rukama, drsný výraz v obličeji.

Pav. komentuje pozici D: Podívejte, je z ní mrcha. A před chvílí byla poupátko.

D: Jsem, nemám se ráda a o to víc jsem svině.

Pav.: Ano, pomstí se.

Pav.: Co na to M?

M: Nemůžu se ani pohnout, jsem kus kamene.

Pav. do publika komentuje situaci matky: Už má vše ořezaný, musela si nechat vše odříznout…

M: Když ostatní mluví, cítím, že bych měla moc něco udělat, ale bojím se. Vůbec to nepřipouštím.

O odstupuje stranou dále od matky.

Pav.: Nevím, co se M stalo, že musela ztuhnout. Tam ale nepůjdeme. Nejde nic dělat.

O nemůže atmosféru v konstelaci vydržet, nutně potřebuje uniknout: Nemůžu nic dělat, asi budu mít infarkt, chlastat je málo.

Mu se otočil úplně zády k D.

Pav. na D: Stejně ho (Mu) dostaneš, že?

D přitakává, S je už čelem proti D, těsně u ní.

Pav. do pléna: Gynekologické potíže jsou „dědičné“, taky si bude muset vše nechat ořezat, jako to udělala její matka.

S: Cítím smutek, ale jsem ve službě.

Pav. reaguje: Není divu, z normálních, pubertálních obtíží ze začátku, z radosti, že něco krásného proběhne, z toho je teď smutná služba. Místo gynekologických obtíží „Jak na to“ jsem teď „vaječníky“ a možná v budoucnu ještě něco jiného… za chvíli, třeba herpes…

Pav. na Mu: Co to s tebou dělá?

Mu: Je to strašný, cítím na zádech, jak se na mě S a D koukají. Jsem sevřený.

Pav. do pléna: Takhle bude D likvidovat muže, pravděpodobně bude mít dítě z umělého oplodnění, když normálně to nepůjde. Natruc, aby jim ukázala.

A jak by to v 16 bylo snadné rozvinout své ženství s mužem, pokud by dostala souhlas od matky.

Dále nepůjdeme, matka je tuhá, otec mrtvý, D zapomněla na to, jak to bylo v 16, teď jí jde jen o moc nad mužem a zaplatí za to. Už se rozhodla.

D reaguje: Už to tam je… Chytá se za břicho v místě vaječníků.

Pav. do publika: Lékař navrhne operaci, nedá se nic dělat, nebo rychle jedno dítě, později by to nešlo. To je vše, díky, vystupte.

 

Pav.: Tady jsme měli možnost vidět, jak je přirozený proud života. Protože dítě se rodí svobodné pro život. Jak je přirozená touha, i sexuální pud, potenciál v něm obsažený a jak je možné spáchat velmi rychle vnitřní sebevraždu. Zavraždit ženu v sobě. Je to raz dva. Když se rozhodneš pro loajalitu s matkou nebo s nějakou událostí v rodině. A také jsme viděli, jak se gynekologické obtíže dotýkají mužů – měli jsme tu 2 muže, otec zemře, muž  (Mu) bude zneužitý, možná ho také klepne. Infarkty jsou v rodině „dědičné“ stejně jako gynekologické obtíže. [/read]

Rakovina – Ukázka z knihy Symptom ve službě

Úvodní slovo:

Myslím, že téma rakovina vyžaduje více prostoru, než tomu budeme moci dnes věnovat. RAKOVINA je symptom, který děsí. To jsme si způsobili my, moderní lidé tím, že jsme takzvaně vymýtili choroby, na které se umíralo v minulosti zcela běžně. Tak „zbyla“ už jen rakovina. Z pohledu dnešního člověka je to vlastně s podivem, jak to, že jsme tady, že lidstvo už dávno nevymřelo, když se umíralo na všechno možné včetně na „raka“, když naši předci neměli vyspělou medicínu. Symptom rakovina nás staví přímo před naši pýchu. Pýchu vycházející z iluze, že se najde někdo/něco, kdo nebo co (kdo/co) se jednou pro vždy vypořádá se SMRTÍ. Většina lidí doufá v uzdravení, takzvaně BOJUJE s rakovinou a teprve na samém konci, když už je smrt drží za ruku, vidí, že není zbytí. [read more=“Více…“ less=“…méně“]

Z pohledu rodinných konstelací je rakovina symptom jako každý jiný. Bojovat se symptomem je jako chtít vstoupit do neznámé místnosti a při tom záměrně zalomit klíč a kliku od dveří, kterými se tam vstupuje. Řešení je poklonit se symptomu. Poklonit se symptomu znamená poklonit se životu, jaký je. ŽIVOT jde ruku v ruce se SMRTÍ. Vždy to tak bude.

Dnes budeme mít možnost uvidět několik systémových zapletení, která vedou k nemoci rakovina. Je pravděpodobné, že tady je dnes někdo, kdo má rakovinu, a přišel právě na toto setkání kvůli tomu, aby našel něco pro sebe, aby se uzdravil. To je příliš. Kdo má rakovinu, nemůže dnes stát v rolích.

Máme hypotézu, že rakovina je spojená s velikou zlobou. Při pohybech duše Bert Hellinger nechával protagonisty poklonit se matce. Teoreticky by rakovina také mohla znamenat tendenci následovat někoho do smrti, může být platbou za určitý systémový dluh atd.

Budeme dnes opět pracovat s pokorou, jak jen to bude možné. S touto odpovědností budeme pracovat a uvidíme, co dostaneme.

Určitě to opět nebude konečný výčet všech možností, není to možné z časových důvodů a také proto, že vždy se jedná o originál. Připomínám, že tato setkání je potřeba pojmout jako inspiraci udělat změnu. Každý sám, každý s tím svým.Každý sám, každý s tím svým!

Díky

 

 

Model 1

*vysvětlivky: D – dítě, žena nemocná rakovinou, R – rakovina, M – matka nemocné, P – potrat, Mu – muž, otec potratu, Pav. – Pavelčák

 

Pav. staví R a D, stojí v mírné vzdálenosti proti sobě, D se dívá do země, R se na nemocnou usmívá, stojí rovně.

D si mne ruce, zavírá oči, spíná ruce.

D: Jako kdybych se chtěla modlit, teď už jenom modlit.

R: Není vyhnutí, já se těším.

Pav.: Na co se těšíš?

R: Na ni (D), ale jako na kamarádku, ne že ji zničím, ale na příjemnou společnost.

D: Mám k sobě výčitku, že jsem něco pokazila, udělej, pane bože, něco (dívá se vzhůru), ať se to nestane, ať je mi to odpuštěno.

R: Už se to stalo!

D opakovaně pokrčuje kolena jako by přiklekávala: Modlila bych se v kostele. Dívá se opět vzhůru.

Pav. přidává další ženu , nalevo od nemocné, mezi D a R, žena si sedá na zem.

D se dívá do země, hlavu má sklopenou.

Pav.: Je cítit tíživá atmosféra, zima, ale klid.

D se podívala jen letmo na ženu sedící na zemi a už se zase modlí, dívá se do země.

D: Jsem v odpojení od reality, jenom se modlim, jako bych to měla odmodlit.

Pav. do pléna parafrázuje výraz dítěte: „Pane bože, odpusť mi,“ a obrací se na nemocnou a ukazuje na sedící ženu: To je tvůj potrat.

Pav. staví muže nalevo od D, lehce za potrat.

Mu se dívá na potrat a ten se krátce podívá na něj.

D je neklidná.

Pav. na R: Co se děje?

R: Je mi líto, že se na mě nepodívá. Vím, že jí (D) čas běží a že by se na mě podívat měla. Já ale nemůžu nic. Je mi to líto, mám ji jako kamarádku, ale tak … klidně.

Pav. komentuje situaci: D se stále nepodívala na potrat ani na muže.

D: Radši vezmu motyku a budu vzteky okopávat pole, nejde mi to se tam podívat.

Pav. na D.: Jde to se tam podívat.

Pav. na muže: To je tvůj potrat.

Mu: Já vím.

Pav.: Věděl jsi to, že s D čekáš dítě?

Mu: Nevěděl.

Pav.: D mu to neřekla, že je s ním těhotná a šla na potrat.

D úporně drží sepnuté ruce: Mám v sobě strašnej vztek, a mám ho i na něj (Mu).

Pav. staví do konstelace další ženu (M) za D, ostatní okamžitě reagují, jsou neklidní, muž odchází na druhou stranu, nemocná se staví vedle R , je otočená bokem k M.

Pav. do pléna.: Je tu zima jako v ledničce. Když přišla její matka, tak je jí najednou rakovina dobrá.

Všimněte si, že D má opět zavřené oči, sepnuté ruce a vztek.

Pav. na M: Jak se máš?

M: Je mi strašná zima, je mi špatně, sotva stojím.

Pav.: A vidíš dceru?

M: Vim o koho jde, ale moc ji nevnímám.

Pav.: A víš, že má dcera rakovinu?

M: To je její věc.

R: Jsem smutná, nepochopená

R chytá D na břiše.

D: Mám něco takhle… (Ukazuje na ženské orgány.)

M: Chci si lehnout.

M poté, co si lehla: To je paráda.

Pav. komentuje situaci: Celou dobu je tu zima, obchází tu smrt. Někdy, když je matka nepřítomná, dcery zvolí řešení: já se na ni můžu vykašlat, najdu si muže a s ním to bude dobrý. Ale protože ani s ním to dobrý není, protože je stále ve vzdoru ke svojí matce, ukáže se i muž jako ne dost dobrý. A pokud otěhotní, zvolí potrat a muži nic neřekne, má dvojí vinu. Jednak za to, že se rozhodla ve svůj prospěch proti dítěti – zabila ho, a také vinu k otci dítěte, že rozhodla bez něj a zatajila mu jeho dítě. Pak nic jiného nezbude, než doufat, že „někdo“ za ni vinu převezme – v tomto případě je to Bůh. Ale tak to nefunguje, řešení je, že se podívá na to, co natropila a pokloní se svojí matce. Jedno po druhém.

Moje zkušenost s lidmi s rakovinou ovšem je, že se nepokloní, jako to můžeme vidět zde. Nemocná se nepodívala ani na potrat ani na muže a rakovina má pravdu: Jsem příležitost – v tomto případě promarněná. [/read]