Zpráva o mocných silách rodinného systému
Jako obvykle jsem měl v rámci své terapeutické práce mít skupinu rodičů, jejichž děti mají problém s drogou. Přišly pouze dvě maminky. Když jsem se zeptal, o čem by dneska chtěly povídat, jedna z nich položila otázku, jestli může pes cítit drogy. Moc jsem nerozuměl, a tak ta maminka řekla, že chování syna její kolegyně jí připomnělo chování vlastního syna v období, kdy ještě nebylo známé, že bere drogy. Ona sama něco tušila („něco bylo ve vzduchu“), ale stále se utěšovala, že se nic neděje. „Kojila se nadějí“ při každé příležitosti, že to NĚCO není tak hrozné a že se TO nějak vyřeší. Bylo to velmi nepříjemné, „nebylo se čeho chytit“. A tahle její kolegyně a její syn si kdysi pořídili psa. Teď ten pes ležívá půl dne stočený a nepřetržitě kňučí. Byli s ním u zvěrolékaře, ale nic mu nenašel. Nikdo neví, co by tomu psovi mohlo být. Nikdo kromě maminek, co byly v ten den se mnou na konzultaci. Chudák pes!