Běžné je, že se rodiče na nějakých věcech domlouvají bez přítomnosti dětí a děti TO pak berou jako součást svého/rodinného příběhu a neřeší (a někdy krutě řeší), že to byl plán rodičů. Třeba jestli dítě bude chodit do hudebky, stěhování, rozchod rodičů, kde budou trávit vánoce atd. Něco jiného je stav, kdy tajnosti jsou rodinná TABU. Dcera ví, že matka má milence, ale otci to neřekne, bratr ví, že sestra už nechodí do školy a bere drogy, žena ví, že manžel má milenku a má s ní dítě, sestřenice chodí s Cikánem, děda byl v STB atd. Navenek „nic“ nepronikne, je to běžná a spořádaná rodina. Je tedy zřejmé, že jsou to „tajnosti“, co hýbou děním, v tomto případě v rodině. Každému, kdo se jen trochu zajímá, je také zřejmé, že zprávy, které se k nám dostávají například o mezistátních dohodách, evropských, amerických, ruských, čínských atd. pánech, nebo o válce kdekoliv, mají hodnotu popsaného papíru. Když už je v systému příliš velké napětí, něco se „prozradí“: milenec matky, drogy dítěte … informace o Covidu nebo o roli jednotlivců v případě války atd. Hlavní ale bohužel vždy zůstává zachovat příznivý dojem navenek. A řešení nikde. Takový je projev systémové loajality, k tomu velí dětské slepá láska: pokračuj v systémové nerovnováze i za ceny konfliktu, i za cenu smrti.
