„Já vím, co si myslíš…co chceš říct…jak se cítíš“ je projevem neúcty k druhému člověku. Ve skutečnosti takový člověk vůbec nechce slyšet, co si ten druhý myslí, co chce říct, nebo jak se cítí, protože by se mohl potkat s něčím, co by odhalilo jeho slabost a bezradnost. Dělají to rodiče dětem a dobře je to nyní vidět, když komentátoři a politici mluví o tom, co si myslí Putin, Trump, Okamura atd. , a vlastní úvahy prezentují za jejich. Tato konfrontační strategie, produkující koncept OBĚŤ – AGRESOR, je pravděpodobně u rodičů neuvědomělá, ve společenském kontextu záměrná pro udržení ideologie a obhájení vlastních záměrů a prostředků k udržení moci. Rodiče (a další „zájemci“) mohou oproti tomu využít VNÍMAVOU PŘÍTOMNOST: „Řekni mi, co si myslíš, co mi chceš říct a taky mi řekni, jak se cítíš – případně pro ty dokonalé: Co bys ode mě potřeboval.“
