Většina z nás máme přesvědčení, že sice nevíme o svých rodinách všechno, ale v zásadě jejich příběhy známe. Nemůže být ale větší omyl. My o svých rodinách víme jen to, co nám řeknou. Jsme ve stejné situaci, jako když si myslíme, že víme z vyprávění našeho potomka, co se ve škole doopravdy stalo. Ve skutečnosti známe jen jeho verzi, zpravidla upravenou. Takže nevíme, že náš milovaný dědeček byl zapálený fašista, babička vzala dceři její nemanželské dítě po porodu a dítě se ztratilo, tatínek nebyl na služební cestě, ale byl zavřený za zpronevěru atd. Někdy ta „vedlejší“ realita SAMA prosákne na povrch. Tak se ukáže, že otec není otec, že existovaly koncentrační tábory, že manželka francouzského prezidenta ho bije jako malého chlapce i na veřejnosti, že bývalý prezident USA byl dementní… Největší starost mocných je, aby se neukázalo, jak je TO doopravdy. K tomu slouží oficiální zprávy. Dospělost v sobě nese pochybnost o „pravdě“ původní rodiny a zprávách z rádia a televize.
