Pláčou vítězové, pláčou poražení, pláčou holky i kluci, velcí i malí, pláčou fanoušci, trenéři, rodiny hrdinů i poražených. Říkají že radostí a dojetím, nebo pláčou smutkem a zklamáním. Asi pláčou z toho, co všechno „museli“ obětovat/OBĚŤOVAT. Asi by se divili, kdyby jako vítězové někde v minulosti měli tu čest za vítězství být obětováni bohům. Někde se stala chyba, protože sportovcům nikdo neřekl, že jde sice o to vyhrát, hlavně že jde o to si zasportovat, porovnat se navzájem, ale že nejde o život. Pak by také fanoušci neskákali cyklistům pod kola, nervali se do krve mezi sebou, desítky nebo stovky policistů by „nechodili na fotbal“, dopingoví komisaři by nikoho neotravovali ve 2 hodiny ráno nebo vůbec atd. Prostě by se sportovalo. Takhle jak to je, je něco špatně, ale taky DOBŘE, když se na to podíváme jako na symptom nerovnováhy společenského systému. Když sportovci musí plakat, je to ale úplně jedno těm, kterým skrze slzy tečou peníze. Až budeme celý den běhat, plavat, případně jezdit na něčem, nebo utíkat co nejrychleji před něčím, sport jako produkt zahálky, „když mám dost jídla a není co jiného dělat“, zanikne.
