K dospělosti patří chtít vidět a přijmout realitu. Na osobní a osobnostní úrovni i na úrovni společenské. Války nikdy nekončí, liší se pouze formálně. Německo bylo poraženo v květnu 1945, ale zabíjení pokračovalo tentokrát to „spravedlivé“. Pak se u nás vedl boj proti odpůrcům režimu a zabíjelo se zase a otvíraly se nové koncentráky. Za války lidi kolaborovali s Němci, udávali Židy, že soused poslouchá Londýn, po válce „oznamovali“ sousedy, že poslouchají Hlas Ameriky nebo kdo ošklivě mluví o soudruhovi Stalinovi. Dneska máme hlídače „jedné pravdy“ a jistě jsou okolo nás TI správní přátelé, jako měli disidenti mezi svými dobrými známými spolupracovníky státní bezpečnosti.
Sourozenci válčí v jednom pokojíku, děti – i dospělé válčí o pozornost matky nemilosrdně, o větší řízek, někteří válčí sami se sebou atd. Spokojený člověk neubližuje. Jde o to, nechtít VÍC. A že konec války – kdeže.
