Když nesouhlasíme s vlastní předurčeností- barva, rodiče, osobní a rodinná historie, místo, temperament, nadání atd. a snažíme se to “změnit”, je to paradoxně/ZÁKONITĚ projev systémové loajality. Zákonitě proto, že takový koncept “změny” vždy končí nevyhnutelně krachem – podle hesla “odmítaného chleba, největší krajíc”. Jedno jestli se na matku! (otce) zlobíme, staráme se o ni, nebo obojí současně. Loajalita. Dětská slepá láska nás tak drží u starého, tím to staré potvrzuje (chrání), a proto nemůžeme jít dál.
