Nepomůžeme si, když ve snaze vypořádat se co nejrychleji s deficitem ze své původní rodiny, přeskočíme „vždycky TO budu chtít“, rovnou k „přijímám, že to nikdy nedostanu“. Ve skutečnosti je to tak, že nepřijímáme nic. Ani to, co k nám osudově patří, a tudíž ani sama sebe.
