V roce 1948 proběhl komunistický puč, na který se zakládalo nejméně už v roce 1938 po Mnichovské dohodě, kdy tzv. velmoci darovali Německu Sudety, „aby byl mír v Evropě“. Itálie, Francie, Velká Británie a Německo, tvrdě koloniální státy navždy, „zradili“ Československo, o které v Evropě nikdo z mocných nestál a nebral vážně- pohrobka Rakousko- Uherska – konkurenta v Evropě. Stejně dnes, jako včera. To nás „vehnalo“ po válce do náruče prostřednictvím puče komunistů do Sovětské unie, kde jsme si rozhodně jako republika nemohli dělat, co jsme chtěli, a kde bylo naše území i s lidmi určené jako nárazníková zona ke zničení po té, co sovětské tanky vyrazí šířit socialismus do Německa a Francie. Dnes naši vrchní komunisti v čele státu, tentokrát v tzv. Evropské unii, nás do ní tlačí, a ten voják komunista ze všech nejvíc v omezené představě, že nás TAM vítají a tentokrát respektují. Taková blbost a historická naivita právě teď viditelná v tom, jak například v energetice doplácíme na Německo atd. Nevypořádali jsme se s vinou za rozbití R-U, nepřiznali jsme vinu za naivitu se „spojenci“ v r. 1938, nikdo nevzal vinu za odevzdání státu pod správu Sovětského svazu a v „sametové revoluci“ stejně jako v roce 1918 při vyhlášení republiky se jen hladilo a slavilo. Tak jak to může dopadnout, když systémově není nic uzavřené, systémová nerovnováha produkuje jako symptom prezidenta komunistu stejně naivního jako Beneš a spol., navíc vojáka zvyklého na rozkazy ze shora a na nedílnou vojenskou pravomoc. Už zase tu máme Němce s jejich nároky, Maďary s nároky, Poláci nikdy s nároky nepřestali. Výhodná spolupráce s velmocemi skončila prozřením v roce 1938, sovětská unie byla „výhodná“ v tom, že jsme vybudovali hutě pro sovětské tanky, i když nemáme žádné zdroje na železnou rudu, a mohli jsme si otrávit ovzduší, že jsme za vlastní vybudovali ropovod a plynovod a platili jsme za to pronájem, a za ropu platili spotřebním zbožím do Ruska, takže tu dlouho nic nebylo – sovětské rybičky. Táž výhoda a naivita s centrálně řízenou Evropskou unií a „jistota“ ve „velmoci“, které se nikdy nepřestali strkat o moc mezi sebou, ne to aby definitivně přiznali své viny. Systémově nevyřízené věci produkují nerovnováhu a stále větší symptomy. Jejich „řešení“ si říká o nový puč – tentokrát komunisticko – imperialistický, nebo rovnou válku. Obojí jen vytváří nové viny podle starých scénářů, ale rovnováhu to nepřinese. Že není aktuálně ropa, nebo že se válčí tady nebo onde, to je jen detail a projev zakrývací funkce symptomu, ukazující na neřešenou systémovou nerovnováhu. Historicky v žádném období zrad a skrytých záměrů neřešenou, a proto se stále opakující. Pokrok je jen v ničivosti současných zbraní. Je zřejmé, že ani tentokrát žádný bůh- matka nepřijde a nedá to do pořádku, a že si musíme, každý jeden sám, zařídit svou spokojenost z toho, co máme k dispozici právě teď.
