Lidi pobuřuje oprávněně, když sociální dávky mají dostávat spoluobčané, kteří si za ně kupují a berou drogy – třeba alkohol a cigarety, nechtějí za prací dojíždět nebo nechtějí dělat práci, která se jim nabízí, nebo dostávají peníze a mimořádné výhody kvůli své výjimečnosti. Obvykle se na tuto skupinu „zlobíme“, ale v tom případě střílíme do špatného terče. Oni za to nemůžou, můžou za tuto nerovnováhu ti, kdo o tom rozhodli. A ti se rozhodují tak proto, že sami mají vinu z výhod, které si opatřili – například žijí v přepychu, disponují mocí, nemusí do války, přihrávají si zakázky, co neprojde jednomu, jim projde atd., a tak mají představu, že rozdáváním svou vinu vykoupí. Nejen že nevykoupí, ale jen zvýší v systému nerovnováhu. Společensky se to řeší utahováním šroubů a zavíráním „odpůrců“ a nakonec rozpoutáním války. Celá staletí stejný proces. V tom smyslu není žádná naděje na změnu a je možné jen to přijmout jako ŽIVOT se vším.
Kde ale můžeme docílit větší rovnováhy, je „pro všechny stejně“ v rodině, případně v práci, když jsme „šéf“. Jako rodič si dám pozor, abych nebyl nemocný, abych mohl DÁVAT dětem, a ne aby se oni o mě musely starat. Malé nebo postižené dítě vyžaduje větší – lépe JINOU péči než ostatní děti, ale stále platí „pro všechny stejně“. Není bez následků, když dítě přebere starost o rodiče nebo sourozence, jakkoliv to navenek může působit jako „dobré vychování“.
Omyl je představa, že všechny děti můžou chodit do jednoho typu základních škol, že je to právě princip „pro všechny stejně“. To implikuje, že všichni žáci pak následně můžou být jaderní fyzici. Proto známkování je určitý druh kategorizace a je vyjádřením principu pro všechny stejně ve škole- všichni mají stejnou šanci. Poskytnutá výhoda (například asistenti) se v jejich představách stává nárokem se všemi komplikacemi.
Princip pro všechny stejně může být „porušený“ jen v případě, když to „nepostižení“ necítí jako svou újmu. Na ten pocit je spolehnutí. Jedná se například o solidaritu při povodních. Koncept oběti princip solidarity vylučuje.
