U některých lidí bývá zdrojem nepohody pocit provinění. Ten se může projevovat přímo jako pocit viny, v druhé poloze jako agrese, jejímž úkolem je vinu zastřít, často na střídačku. Vina může mít příčinu v historii rodiny a aktuálně ji současník cítí jako svou, jako přisvojenou vinu. Jedná se například o vinu předků v době války, za socialismu, historické křivdy ve vztazích muži a žena atd. Jiným zdrojem přirozeně vzniklého pocitu viny je to, co si sami natropíme a o čem sami často víme. Vedle toho přirozeně vzniká pocit viny z toho, co si natropíme, ale nejsme si toho vědomi. Někomu jsme ublížili, ale nevíme o tom, porušili jsme pravidlo rovnováhy „něco za něco“, nebo se například člověk cítí provinile v běžném životě (obává se o něco si říct, ustupuje, aniž by chtěl atd.). Taková souvislost nastává například, když se dítě narodí jako náhrada „za mrtvého sourozence“, nebo si dítě „myslí“, že chce maminka odejít kvůli němu (nechtěné dítě, matka zůstala duší v původní rodině atd.).
