Dnes jako tehdy. Pravdivý příběh: Byl jsem v Praze s kamarádem na Václaváku na Můstku, když se otvíralo metro. Koukali jsme, co se děje, a od muzea šel prezident Husák. Když nás míjel, kde se vzali, tu se vzali, pánové, vrazili nám do ruky českou a sovětskou vlaječku a začali skandovat „Ať žije KSČ“. To jen tak nezahodíš. Husák zmizel a zmizeli i „pánové“. Tak jsme spontánně manifestovali na podporu KSČ a prezidenta. Komedie dnes jako tehdy. Vinu neomluvíš argumenty typu „já jsem o koncentračních táborech nevěděl, i když vězni chodili kolem každý den“, „taková byla doba, dělal jsem jen svou práci“, nebo „byl jsem mladý a nezkušený“. Nepřijatá vina je příčinou nerovnováhy systému. Čím je člověk „výš“, tím větší jsou z toho potíže.
