Blíží se doba, bohužel (ale zákonitě z důvodu hypetrofovaných požadavků a nároků lidí), kdy se nebudeme ptát, kam pojedeme na dovolenou, ale kde seženeme něco k jídlu a jestli budeme zítra ještě naživu. Vše se zjednoduší na nejzákladnější princip přežití, rázem přestanou stížnosti na matku a na to, co jsme měli dostat od ní, partnera, dětí, práce atd. , a do popředí se dostane jen to, co si sami opatříme – nebo ne. Skrze utrpení si tak začneme vážit „holého“ života. Dokud bomby na nás nepadají a jídla máme dosyta, máme i teď možnost uvidět dar života jako největší hodnotu, jakkoli naše individuální příběhy mohly být opravdu bolestné. Jestliže dnes ještě žijeme, podařilo se nám evidentně přežít, zvládli jsme to. Staří lidé umřeli v souladu s řádem „na stáří“, mladí mrtví to nezvládli, a to je všechno.
