Včera:
Miláček, láska mého srdce, nejlepší z nejlepších, nikdo jiný, beruška sedmitečná…
Kamarád až za hrob, přítel nejvěrnější, vždy pomůže, nezradí…
Naděje naší rodiny, nejnadanější dítě, minimálně doktor, spíše prezident…
Se Sovětským svazem, Amerikou, Francií atd. na věčné časy…
Dnes:
Hajzl, kretén, pí…a, nýmand, slepice, ubožák, kurva, mrcha…
Svině převlečená za kamaráda, zrádce, vychcálek…
Smažka smradlavá, nikdy z něj nic nebude, ať nechodí domů, už k nám nepatří…
Dalo se to čekat, že nás jako obvykle zradí, jen nás využili, měli jsme se obrátit jinam…
Proč to všechno? Protože jsme si ze ŽIVOTA, jaký je, vybírali jen to, co odpovídá naší představě o něm. „Zrada“ pak není to nejhorší. Mnohem větší je náraz/konfrontace našich představ o životě s realitou. Z dětských přání rovnýma nohama rovnou do dospělosti. Spíše než zloba a pocit křivdy je tak na místě vděčnost.
