Co se odehrává v dítěti, když se chce rodičů na něco zeptat, ale nemůže se k tomu odhodlat? Chce se o něčem ubezpečit, něco ověřit nebo vyloučit. Obává se ale, aby se nedozvěděl něco, co by ho znejistilo a co by mohlo převrátit jeho představy o světě. Bojí se, že se na něj rodiče budou zlobit, nebo jak jeho dotaz na rodiče dopadne. V hlavě i v celém těle běhají obavy z různých následků, ale nejvíc se bojí, že nebude viděné, že dojde OPĚT k přerušenému sbližování. Totiž období, kdy se dítě nemilosrdně, bez ohledu na následky na všechno ptá „PLOČ“ (= proč?), je dávno pryč v době, kdy ho „zajímají“ aktuální témata a kdy je naplno rozvinutá systémová loajalita. Děti dobře cítí rozdíl mezi „obyčejným“ dotazem a dotazem „nebezpečným“. Obvykle to řeší tak, že na obyčejné se klidně zeptají, a ty nebezpečné „si nechají“. Rodič na značce dítě vidí vždy.
