Autor: Igor Pavelčák

Nebo vám nabídli vedoucí funkci s patřičně vyšším platem. Máte radost, ale zároveň cítíte, že ji něco brzdí. Všichni vám blahopřejí, ale vy sám se radujete ze všech nejmíň. Není v tom žádná logika.

Nebo jste poslední dobou hrozně unavená. Je pravda, že hodně pracujete, ale když jste ještě před třemi lety několikrát za noc vstávala k dětem, tak to bývala mnohem horší únava.A přece jste ji tenkrát snášela nějak líp než tu současnou. Vypadá to, že není únava jako únava.

Nebo se zamyslete nad zážitkem jednoho čtyřicetiletého podnikatele: Jednou ráno se cestou do práce vůbec nemohl soustředit na řízení. Jeho pozornost pořád přitahovaly tváře starých lidí, které se vynořovaly z davu na chodníku. Jejich shrbené postavy, šedivé vlasy a nepevný krok mu navozovaly nepříjemný pocit kolem žaludku. Že by strach ze stárnutí? Vždyť je mu teprve čtyřicet a to jsou u muže ta nejlepší léta.

Podobné životní okamžiky známe všichni. Jak si s nimi vlastně poradíme? Některý muž zajde na pivo. Některá žena nažhaví telefonní linky a vypoví vše kamarádkám. Někteří muži a některé ženy se podívají hlouběji do ledničky. Někdo zapomene na problémy při drhnutí podlahy nebo u počítače. Někdo se jde proběhnout, někdo zapne televizi či sáhne k detektivce, jiný si vezme prášek. Některé z těchto způsobů jsou zdravé či prospívají jiným lidem, jiné naopak. Společné mají to, že představují snahu zvládnout špatně únosný pocit únikem. Je to řešení pro danou chvíli často praktické a rychlé, nicméně vždy jen povrchové. Ten nepříjemný, neurčitý pocit se zase vrátí. Patří k naší existenci a hlásí se o slovo.

Focusing je metoda, která nám umožňuje se k takovýmto pocitům přiblížit, pobýt u nich a pochopit důležitou zprávu, která je v nich obsažena.

Můžeme-li zůstat u špatně únosných pocitů s vlídností, pochopením a přijetím, otevíráme tím možnost, že se změní. Zároveň nás mohou překvapit nově objeveným významem, který jsme v nich dříve netušili.

Učíme-li se focusing, osvojujeme se několik důležitých návyků. Například se učíme věci plněji cítit místo toho, abychom o nich jen přemýšleli. Když máme nějaký problém, snažíme se rozumově analyzovat odvodit logické řešení. Mnohdy však rozumné řešení nenajdeme. Jindy ho nalezneme, ale ono přesto nezmění naše špatné pocity problémem způsobené. Jakoby myšlení a pocity někdy nebyly propojeny. Při focusingu nehledáme řešení, ale spokojujeme se se skromnějším cílem, všimnout si, jaký pocit v nás daný problém vyvolává. Cítíme napětí, tíhu, lehkost, teplo či prázdnotu? Kde to cítíme v těle? Jak to vyjádřit, jaká souvislost k tomu přichází? Život není matematika, není to tak, že na určitou situaci existuje jedna správná odpověď. Při focusingu se necháme vést svým – třeba jen velmi neurčitým – pocitem, který v nás situace vyvolává. Ten je nám vodítkem k tomu, abychom situaci uchopili tvořivě a po svém.

Focusing není určen jen pro potíže a problémy. Kdo s ním však začíná, zpravidla se nejprve potkává právě se špatně únosnými pocity. Aby nám takový pocit „sdělil svůj příběh“, je zapotřebí, abychom u něj pobyli způsobem vlídným a otevřeným. Nazývá se „vnímavá přítomnost“ a je to podobný tělesný pocit, jaký můžeme mít, když vezmeme na klín dítě, kterému se něco zlého přihodilo. Jsme-li u nějakého pocitu vnímavě přítomni, nepotřebujeme mu nic říkat, jenom mu nasloucháme s pochopením pro vše, co je v něm ukryto. Do takového postoje se nemůžeme nutit. U některých trýznivých pocitů nejsme s to zůstat tímto způsobem. Pak je necháme pro danou chvíli na pokoji.

V dnešní době se očekává, že člověk má mít svůj život pod kontrolou. Má se umět ovládat tak, jak je zapotřebí. Focusing učí opaku: umět se – je-li k tomu příhodná chvíle – odevzdat tomu, co se ve mně právě děje. Je k tomu zapotřebí kromě jiného i pokory a důvěry v dobrou podstatu toho, co je ve mně skryto.

Co focusing NENÍ?

Focusing není psychoterapie. Ačkoliv metoda focusing vznikla v souvislosti s výzkumem psychoterapie a ačkoliv má nepochybně psychoterapeutický potenciál, sama  psychoterapií není. Nikdo by neměl očekávat, že pomocí focusing vyléčí sám sebe z vážných neurotických stavů.

Focusing není relaxace. Jsou známy různé metody relaxace, při nichž člověk také věnuje pozornost vnitřním pocitům v těle. Přes tuto podobnost je focusing v jistém smyslu opakem relaxace. při relaxaci se člověk snaží se uvolnit, záměrně usiluje o odstranění rušivých pocitů. Při focusingu se člověk k těmto pocitům přibližuje, chce jim naslouchat, čeká na jejich příběh.

Focusing nepatří mezi svépomocné praktiky sebekontroly. V populárních psychologických knihách se objevují návody, jak se účinně měnit nejčastěji za pomoci tréninku a autosugesce. Jakkoliv užitečné tyto návody mohou být v určitých praktických situacích, od focusing se zásadně liší svým zaměřením na sebekontrolu.

Historie focusingu

Duchovním předkem focusingu byl americký psychoterapeut Carl Rogers, který založil jeden z nejvýznamnějších psychoterapeutických směrů – tzv. psychoterapii zaměřenou na klienta. Rogers zdůrazňoval terapeutova vcítění, jeho opravdovost a hluboký respekt vůči klientovi jako nejpodstatnější prvky terapie. Ze své vlastní zkušenosti postřehl, že „když jsem zajedno se svými pocity, ony se změní“.

Autorem metody focusing je Rogersův žák, psychoterapeut, filozof a výzkumník Eugene Gendlin. V šedesátých letech uskutečnil rozsáhlý výzkum účinků psychoterapie. Výzkumný tým si kladl otázku, jak to, že psychoterapie hmatatelně pomáhá jen v menšině případů. Analýza záznamů tisíců terapeutických sezení vedla k závěru, že pacienti, kteří později měli z terapie prospěch, dovedli už od počátku vnímat, jak nesou své problémy ve svém těle, a hledat pro tyto pocity přesnější výraz. Gendlin pak vypracoval metodu, jak se lidé mohou tuto dovednost naučit – focusing. Uvědomil si, že je užitečná nejen při psychoterapii, nýbrž jako způsob, jak přistupovat ke všem životním tématům – malým či velkým, bolestným či příjemným. Nejznámější Gendlinovou knihou je Focusing (Everest House, New York, 1978).

Gendlin měl a má mnoho žáku. K prvním z nich patřili Edwin McMahon a Peter Campbell, kněží a psychologové, kteří se zabývali otázkou vztahu mezi náboženskými praktikami a duševním zdravím, resp. patologií. Rozpoznali společné prvky mezi focusingem a křesťanským postojem ke světu a ocenili tuto metodu jako cestu ke zdravé spiritualitě. Spiritualitu zakotvenou v těle nazvali „biospiritualitou“. Ve svých knihách (např.: P. Campbell, Ed. McMahon: „Biospirituality“, Loyola University Press, 1985 a Ed. McMahon: „Beyond the Myth of Dominance“, Sheed and Ward, Kansas City 1993) zdůrazňují, jak dnešní lidé naléhavě potřebují kultivovat způsoby kontaktu se svou vnitřní podstatou i s tím, co člověka samého přesahuje. Zhruba 25 let vyučují focusing nejprve v křesťanském prostředí (řádové sestry, misionáři), později i pro nejširší veřejnost. Zdůrazňují vliv, jaký focusing může mít na kvalitu mezilidských vztahů. Jestliže dva lidé provázejí jeden druhého při focusingu, učí se oba vzájemně respektovat svou zranitelnost, učí se vztahovat se k sobě bez nadřazenosti a podřízenosti. McMahon a Campbell rádi citují českého prezidenta Václava Havla jakožto jediného politika, který opakovaně zdůrazňuje nezbytnost rozvoje spirituality v současných demokratických společnostech.

Institut Alice Masarykové pořádá kurzy biospirituálního focusingu za použití metodiky kalifornských učitelů McMahona a Campbella. První skupinu českých lektorů vyškolila u nás Janet Abels, učitelka focusingu z New Yorku.

K ČEMU focusing SLOUŽÍ?

Tomu, do si focusing osvojí, pomáhá tato metoda především v jeho vnitřním životě. Pomáhá mu rozpouštět některé špatně únosné pocity, přijmout je a nechat je se vyvinout někam dál. Máme-li před sebou důležité rozhodnutí, můžeme se za pomoci metody focusing poradit se svým tělem jako s důležitým pramenem informací o tom, co pro nás ta která alternativa řešení znamená. Člověk více „cítí co cítí“ a správněji to pojmenovává, intenzivněji prožívá a víc přijímá sám sebe.

Focusing také pomáhá zlepšovat vztahy k blízkým lidem. Kdo přijímá sám sebe, je tolerantnější i k lidem kolem. Zkušenost z focusingu využijeme zejména ve vztahu k našim dětem. Vůči nim nejsnadněji přeneseme svou zkušenost z focusingu, jak je důležité přijmout „špatné“ city a že to vůbec neznamená podporu špatného jednání. Budeme jim pak lépe pomáhat unést jejich vlastní úzkosti a zklamání a staneme se tak pro ně lepšími rodiči a vychovateli.

Příslušníci tzv. pomáhajících profesí (sociální pracovnice, zdravotní sestry, lékaři, učitelé, psychologové, vychovatelé apod.) využijí focusing ve své každodenní práci se svými klienty, pacienty, žáky apod. Zkušenost z focusingu jim umožní lépe snášet a více chápat těžké životní situace těch, jimž pomáhají. Někteří z nich mohou po náležitém výcviku přímo pracovat se svými klienty metodou focusing. Navíc se jim focusing nabízí jako možnost, jak pracovat na vlastních rušivých pocitech vůči tomu, či onomu klientovi, které se čas od času objevují u každého pomáhajícího.

JAK SE LZE focusing NAUČIT?

I když je focusing metoda jednoduchá, nelze doporučit, aby se ji někdo učil sám jen za pomoci studijních materiálů. Bez vedení učitelem by se snadno mohlo sát, že se – nic zlého netuše – naučí něco úplně jiného než focusing. Nejlepší cestou zpravidla je absolvovat kurs focusing.

Základní kurs focusingu trvá 2 1/2 dne a bude probíhat zpravidla o víkendu (pátek až neděle). Během základního kurzu se účastníci naučí praktikovat focusing sami.

Je však běžnou zkušeností, že proces při focusingu je podstatně intenzivnější, je-li člověk provázen jinou osobou. Proto se po absolvování základního kurzu nabízí kurz pokračovací, kde se účastníci učí vzájemně se provázet při focusingu. Kurz Provázení focusing trvá od pátečního odpoledne a neděle. Je běžnou praxí, že po skončení pokračovacího kurzu se někteří účastníci mezi sebou dohodnou, že se budou dál scházet v pravidelných intervalech a poskytnou si tak občasnou příležitost pro intenzivnější proces focusing při vzájemném provázení.

O Focusing více také na www.focusing.cz