Autor: Igor Pavelčák

„Když se chytnu štětky a jdu umýt záchod, je všechna pýcha a intelektuální „vznešenost“ v hajzlu.“

Lepší než stavět Spasitelům chrámy a vytvářet jejich jménem vznešené a kruté spolky, je přijmout vlastní vinu se vším, poklonit se vlastní matce a otci a souhlasit s ŽIVOTEM, jaký je.

Jsme beze zbytku vybaveni tělesným vědomím od narození a máme ho k dispozici celý život. Miminko i větší děti například nemocí dokáží pohnout rodiči. Tělo ví jako první a umře, když TU pro ně není místo. I k dospělým tělo mluví. Komplikace nastává, když se střetne přemýšlení se zprávou z těla a „zvítězí dobrý důvod“.

Má už to lehčí ten, kdo bez pocitu viny nebo zloby přijal, že vždycky (a navždy) TO od rodičů bude chtít. Zbývá mu už JEN přijmout, že TO nikdy! nedostane!.

Nebude fungovat systém, ve kterém není respektované pravidlo ROVNOVÁHA -„něco za něco“. Když jsem homosexuál nebo nemůžu mít děti, tak nemám děti. Když jsem onemocněl smrtelně, mám umřít stejně, jako předčasně narozené děti. Když nepracuju, nemám mít nic (bezdomovci to vědí a respektují), nezasadím- nesklidím. Když vyrobíme rakety nebo internet, budeme mít s nimi závažné potíže. Nebude fungovat ani to, když se TO budeme snažit jinými „opatřeními“ kompenzovat. „Střílíš dobře, ale do špatného terče!“ Když rodič není na značce a děti „zlobí“, vánoční dárky nepomůžou.

Popírání, relativizování nebo upravování reality způsobuje systémovou nerovnováhu. Upravovačům už nikdo nevěří, stejně jako dítě přestane věřit matce/otci, když se na prach rozpadne „pravda“ a zjeví se realita, že sourozenec není vlastní, nebo že otec/matka o dítě neměl/la zájem a že se s ním po adopci nechtěl/la setkat. Bolestná, nevyslovitelně bolestná zrada – později pak součást osudu, život se vším.

Bereš si na výlet do přírody mobil? Jezdíš autem podle navigace? Jsi na internetu? Píšeš rukou nebo jen na počítači? Piješ kávu?…

Ten, kdo říká, že zastupuje zájmy občanů města, republiky, Evropy je vždy podezřelý z něčeho nekalého. Samozřejmě ve skutečnosti stejně jako všichni ostatní lidé zastupuje jen své priority, své zájmy. Je to stejné, jako když rodič říká dítěti: „Tohle se nedělá“ – když se to právě stalo, takže se to dělá. Rodič je takto v podezření, že nechce být rodičem na značce, a tak se obrací na smyšlenou autoritu. „Nedělej to!“ je vůlí rodiče bez postranních úmyslů i s možnou vinou.

M. Zikmund – J. Hanzelka: Světadíl pod Himálajem: „A my považujeme za hřích zabít krávu… Co jsem se o tom napřemýšlel a natrápil v sedmačtyřicátém roce, kdy v Indii tekla lidská krev potoky, kdy muslimové vraždili hinduisty a hinduisti muslimy, a nebyl to hřích, ale zásluha.“

Smutný člověk strhává pozornost a zbavuje okolí radosti.

TO samé je dobré dělat, když výsledek je takový, jaký předpokládáme. Když děláme celé roky to samé a na konci je očekávaná úroda brambor, není důvod to měnit. Když chceme mít konflikt s matkou a stane se, není důvod to měnit.

Vina končí přijetím viny pouze v tom případě, pokud svou vinu/své viny „nepřijímáme“ jen účelově: abychom byli správní rodiče, abychom už od TOHO měli pokoj a mohli už spokojeně žít, abychom už od TOHO měli pokoj a mohli jsme pokračovat v tom samém atd. Vina také nekončí, když se peskujeme.

Vyléčení závislí vědí, že mají „v hlavě“ vytvořený debaklový scénář a že jedinou záchranou pro ně je neustále aktivně udržovat bypass – jakousi objížďku pro v hlavě zabudovaného destruktivního scénáře. Je to práce na celý život. Jedině tak je možné se vyhnout riziku návratu například k pití alkoholu. Abychom se nemuseli vrátit ke „starým pořádkům“ v rodinných systémech, musíme si také my vytvořit a aktivně udržovat vlastní bypass pro rizikové situace. Když si závislí a MY „nedáme pozor“, jsme opět tam, kde jsme nechtěli být. A nebo chtěli!

Kdo si stěžuje, ten si to ztěžuje.

Na skutečnou revoluci kdekoliv na světě dojde až v momentě, kdy se ti, co se provinili, přijmou svou vinu. Aby se to mohlo podařit na společenské úrovni, musí se začít v rodinném systému. Každý sám, každý s tím svým. To se ale nikdy nestane, proto jediná naděje na restart je PŘÍRODA, která nefunkční společenské systémy utopí ve vodách, zasype pískem, pohřbí v pralese, jako se to stalo těm, kteří byli před námi. Pak bude šance na nový začátek, a nový začátek, a nový začátek…

Dítě má právo být automaticky s láskou přijímáno rodiči, sourozenci, prarodiči, příbuznými, aniž by se o to muselo nějak zasloužit.
Dítě je povinováno úctou rodičům, sourozencům, prarodičům a příbuzným, aniž by se oni o to museli jinak zasloužit.
Vlivům osobního a kolektivního svědomí se ale DÍTĚ vyhnout nemůže. Až v DOSPĚLOSTI.

Antilopy a pakoně žijí společně se lvi, i když vědí, že je lvi sem tam sežerou. Lidi žijí v rizikových místech, i když vědí, že hrozí sesuv, sopka, povodeň, tornádo, zemětřesení, loupeže a války. Antilopy a lvi jsou OK, protože to jejich je v rovnováze, řádu. Berou to, jak to je, nestěžují si a nechtějí víc.

Někteří lidé zkoumají systémové souvislosti fungování svého života proto, aby se mohli pokusit ve svém zapletení nastolit rovnováhu, vzdát se dětské loajality a dospět. Jiní lidé zkoumají systémové souvislosti fungování svého života proto, aby celý život „pracovali na změně“- rozuměj DOKONALOSTI, takže pak například nestihnou rodit děti. Ve skutečnosti takový koncept je vrcholným projevem povýšenosti, odmítání života jaký je, a na nejhlubší úrovni výrazem systémové loajality. (O dokonalost usilují ti, kteří říkají, že ti před nimi TO dělali špatně). Jedná se o zneužití „práce na sobě“ jako argumentu za účelem ZMĚNU opravdu nedělat a neudělat. Například ve focusing se pobýváním s tělesnými pocity buď s vděčností spojujeme s prožitou událostí, nebo naopak se v tělesných pocitech dramaticky čvachtáme, ve focusing říkáme NOŘÍME, se skrytým záměrem TRPĚT v nekončící válce s těmi, odkud jsme přišli. Za účelem vykopání příkopu nestačí, když si pořídíme krumpáč a lopatu. Musíme taky místo vzdychání a stížností začít kopat.

Osobní svědomí říká, že jak TO děláme MY, je jedině správně. Takže mít „jednoho boha“ a k tomu kupu svatých, ke kterým se modlíme, je OK, ale to jejich s jedním nejvyšším a mnoha pod je špatně – vy Řekové, Egypťané, Aztékové… lesní lidé. O otrocích a zradě Židů za „našeho“ velikána Karla (číslo o jedno vyšší než 3), nebo o nevěrách a milenkách Václava H se u NÁS nemluví, stejně jako nikdy nepřiznáme, když „se spleteme“ v zaručené vědecké informaci. Zatímco se to u nás hemží podvody, nevěrami, zneužíváním moci stejně jako v jiných partách, u NÁS to není na rozdíl od NICH nic, co by stálo za řeč. Titíž jsou pro někoho hrdinští partyzáni, bojovníci za svobodu, pro jiného jsou to teroristi.
Mimozemšťané se na veřejnosti objeví vždy, když už lidi přestávají věřit i tomu, že „pravda to sice není, ale stát se to mohlo“.

Rodiče jsou z principu rodičovství povinni chránit své děti. Před: ambicí stát se politikem, vrcholovým sportovcem, významnou osobností, velitelem koncentračního tábora, dozorcem v gulagu nebo velitelem popravčí čety, soudcem nebo policajtem zneužívající své postavení, před sny o bohatství, osvícení, výjimečností atd. Nejlépe se to rodičům podaří, když se doopravdy pokloní svým předkům. Nohama na ZEMI.