Autor: Igor Pavelčák

Když je potřeba něco v čase udělat a my se zastavíme, nejobvyklejším důsledkem je ztráta. Ujede nám vlak, neodevzdáme včas úkol, neutáhneme včas šroubek, nenapomeneme včas děti, nebo dokonce nerodíme děti atd. Jedině v případě, když máme trysku v zadku a NĚCO nás zastaví, pak bývá z takového zastavení větší zisk než ztráta. Pak máme možnost „na sebe počkat“, uzdravit se a změnit původní životní scénáře. Zatímco čas plyne a řeka teče nezávisle na našem chtění, my volíme plynutí nebo pýchu a zmar.

Co když opravdový pokrok nespočívá v nových technologiích, ale v návratu k prvotní jednoduchosti a hodnotám- například: místo přístrojová navigace – vlastní orientační smysl, místo protahovaného utrpení v nemoci nebo ve stáří – důstojná rychlá smrt, místo „peněz“ v bance – pytel brambor, místo 58 pohlaví – muž a žena, místo náhradních matek – vlastní matky a jejich děti atd.

Běžné je, že se rodiče na nějakých věcech domlouvají bez přítomnosti dětí a děti TO pak berou jako součást svého/rodinného příběhu a neřeší (a někdy krutě řeší), že to byl plán rodičů. Třeba jestli dítě bude chodit do hudebky, stěhování, rozchod rodičů, kde budou trávit vánoce atd. Něco jiného je stav, kdy tajnosti jsou rodinná TABU. Dcera ví, že matka má milence, ale otci to neřekne, bratr ví, že sestra už nechodí do školy a bere drogy, žena ví, že manžel má milenku a má s ní dítě, sestřenice chodí s Cikánem, děda byl v STB atd. Navenek „nic“ nepronikne, je to běžná a spořádaná rodina. Je tedy zřejmé, že jsou to „tajnosti“, co hýbou děním, v tomto případě v rodině. Každému, kdo se jen trochu zajímá, je také zřejmé, že zprávy, které se k nám dostávají například o mezistátních dohodách, evropských, amerických, ruských, čínských atd. pánech, nebo o válce kdekoliv, mají hodnotu popsaného papíru. Když už je v systému příliš velké napětí, něco se „prozradí“: milenec matky, drogy dítěte … informace o Covidu nebo o roli jednotlivců v případě války atd. Hlavní ale bohužel vždy zůstává zachovat příznivý dojem navenek. A řešení nikde. Takový je projev systémové loajality, k tomu velí dětské slepá láska: pokračuj v systémové nerovnováze i za ceny konfliktu, i za cenu smrti.

Když například muž, jehož matka po něm vždy chtěla ÚSPĚCH, je tedy úspěšný, celý život ve se vztahu k ženám na jedné straně staví galantně, pozorně, zodpovědně a úspěšně, jak si matka přeje, a na druhé straně ZA TO chce přijetí, které se mu nedostalo od jeho matky. To je to, co chce nejvíc. Pak zákonitě, když dojde na partnerský sex (a někdy nedojde, protože mu TO nejde), je muž ve vztahu k ženě jako dítě k matce. A s matkou se nesouloží. Souloží muž a žena.

K dospělosti patří chtít vidět a přijmout realitu. Na osobní a osobnostní úrovni i na úrovni společenské. Války nikdy nekončí, liší se pouze formálně. Německo bylo poraženo v květnu 1945, ale zabíjení pokračovalo tentokrát to „spravedlivé“. Pak se u nás vedl boj proti odpůrcům režimu a zabíjelo se zase a otvíraly se nové koncentráky. Za války lidi kolaborovali s Němci, udávali Židy, že soused poslouchá Londýn, po válce „oznamovali“ sousedy, že poslouchají Hlas Ameriky nebo kdo ošklivě mluví o soudruhovi Stalinovi. Dneska máme hlídače „jedné pravdy“ a jistě jsou okolo nás TI správní přátelé, jako měli disidenti mezi svými dobrými známými spolupracovníky státní bezpečnosti.
Sourozenci válčí v jednom pokojíku, děti – i dospělé válčí o pozornost matky nemilosrdně, o větší řízek, někteří válčí sami se sebou atd. Spokojený člověk neubližuje. Jde o to, nechtít VÍC. A že konec války – kdeže.

Darmo se budeme zlobit na zeď, když na ni narazíme na konci slepé cesty, po které jsme se vydali za vidinou šťastného života.

Nestačí vinu přiznat. Nutné je znát se k ní, při – znát se k ní bez litování se, nebo vysvětlování a obhajování. Bez toho se jedná pouze o účelové jednání spojené s novou vinou.

První máj, lásky čas… Hynku, Viléme, Jarmilo – abyste věděli: Na tomto světě zatím nikdy nezvítězila LÁSKA nad LŽÍ a NENÁVISTÍ. Co s tím budete dělat?

„Dnes to mají mladí těžké. Bydlení je drahé – případně nedostupné, drahé jsou také energie, panuje nejistota ohledně práce a války. Musíme myslet na to, kde bychom případně bydleli a jak bychom se uživili, kdybychom chtěli založit rodinu. A kolik případně dětí, jestli je místo ve školce- škole, jestli bychom museli za prací museli dojíždět, co kultura, sportovní využití, hudebka… Založit rodinu je odpovědné rozhodnutí a je to nutné dobře rozvážit.“
NEBO: „Chci tě, a proto se vezmeme. Podíváme se, kde budeme bydlet a seženeme si práci, která nás uživí. Protože se máme rádi, budeme mít děti. Kolik nevíme. Ostatní se uvidí. To budeme řešit, až k tomu přijde.“
POŘADÍ -ŘÁD

Když ráno vyjde slunce, ještě to neznamená, že „dnes se budu mít hezky“. Slunce na to, jak se máme, nemá takový vliv. Svítí na všechny stejně. Spravedlivě, pro všechny stejně.

Ani penězi, ani ničím jiným, prázdnotu nenaplníš.

Nepohlídáš si vrácení modré propisovačky se jménem „Igor“, tak už ji nenajdeš, když ji potřebuješ. Vždycky ji budu chtít, ale nepřijímám, že ji nikdy nedostanu. Leda bych pochopil, k čemu mi je tato opakovaná zkušenost dobrá. Pokud platí, že pan Bůh má idioty rád, tak se na mě brzo dostane a budu TO vědět. Děkuji.

Změnu je možné udělat jen z místa, kde se nacházíme právě teď.

Projevený zájem
Dospělé šéfovství
Naprostá bezmoc

Jakkoli si to nepřipouštíme, nebo o tom vůbec nepřemýšlíme, všichni máme své individuální limity. Přiblížit se ke svým limitům a respektovat je -tj. přijmout je – je v řádu a je to úkol pro každého člověka. Limit ve sportu, limit v rození dětí, limit osobnostní změny, limit nadání atd. Naše limity jsou součástí TOHO VÍCE a mají vždy individuální charakteristiku a rozměr. Nikdo nemůže jít za své limity. Tady neplatí rčení: „… když budu/budeš chtít, tak…“ I naše pobývání na tomto světě je limitované. Nakonec všichni, tak jako tak, umřeme.

Jestliže někdo spáchá/páchá sebevraždu z trucu, aby „si ho všimli“, aby „je potrestal“, aby „jim ukázal“, nic z toho, o co doopravdy usiluje, se nestane, protože buď bude mrtvý, nebo/a bude VIDĚNÉ jen jeho mrtvé tělo/ jeho a také jejich utrpení/postižení/zranění. Oč těžší je přijmout „Vždycky to budu chtít a přijímám, že TO nikdy nedostanu“ a žít život v řádu naplno.

Jedním z nejskrytějších projevů systémové loajality je to, když si například vyčítáme, že jsme byli hnusní na rodiče, nebo se peskujeme za to, co jsme udělali- děláme dětem. Tím popíráme větší význam, který je událostí nesen, a je to projev našeho nesouhlasu SE VŠÍM. Slepá ulička „vzorné“ dcery/syna – nepřítomná matka/otec.

„Nikdo není víc slepý než ten, kdo nechce vidět.“

Když máme štěstí, je někdo s námi, když se bojíme, obáváme – když máme strach. Na strach je nejlepší maminka, případně někdo, kdo nás doopravdy vidí ( = vnímavá přítomnost). Stejně jako je strach vždy individuálně prožívaný a nesdělitelný pocit ( = cítěný smysl), jsme stejně individuálně vždy nakonec na SVŮJ STRACH nevyhnutelně sami.

Někdy trvá delší čas, než „uslyšíme“ opravdový význam ZPRÁVY, která okolo nás opakovaně krouží a ne a ne „přistát“. Brání tomu staré koncepty a, kupodivu, i staré zisky z nich („trpět je snazší“). Platí, že KAŽDÝ! potřebuje přiměřenou dávku utrpení na to, aby udělal změnu, a že změna se musí dělat.