Autor: Igor Pavelčák

Jedním z tragických následků „nepřítomné matky“ je potřeba přimknout se k náhradní skupině pro pocit bezpečí, že někam doopravdy patřím. A ti opravdu nejzdatnější usilují o to „být vidět“ a být uznán pro svou cenu. A tak se pro mír a blaho světa válčí mezi státy stejně jako mezi náboženstvími za jedině správnou myšlenku – tu NAŠI! Žádný člověk to nemůže nijak změnit. Změnit se dá systémové zapletení a doopravdy stát na značce rodiče pro vlastní děti. Když TO má dítě „doma dobrý“, doma panuje ŘÁD, „blbá škola“ ani jiné větry dítě neohrozí. Každý sám, každý s tím svým.

Je „chyba“, když potomek usiluje svým konáním, „napravit“ vinu svých předků. Tak například dcera pracuje v azylovém domě, „protože matka vyhodila tátu“, a z něj se stal bezdomovec. Otec, hrdý fašista a voják, učil syna o správnosti Hitlerových záměrů a hrůz , a ten se nakonec dal k Židům a bojoval s nimi proti Arabům. Hrdý syn svého otce, vojáka a přesvědčeného komunisty vítajícího okupaci vojsky VS, sám bývalý komunista voják, se stane „demokratickým“ prezidentem. Nemohl jsi studovat, tak já vystuduju, sebrali ti statek, tak já ho obnovím … a pak zbankrotuji, odložila/zabila jsi dítě, tak já nějaké adoptuju, nebo taky nějaké zabiju atd. Jedna loajalita velí: „Udělám to jako ty, NEZRADÍM!“ Druhá ordinuje: „Vezmu na sebe vaše viny a bude to vyřízené.“ Malé dítě v loajalitě do konce života.

Když všechno vypne, bude zákaz vycházení, nebude možný kontakt s blízkými, nebude nikdo, kdo by mě obejmul, podržel, vždycky budu mít po ruce FOCUSING , a tím pádem možnost zjistit, jak se doopravdy právě teď mám. Focusing nikdo nevypne. Sám sobě s vlídností z vnitřních zdrojů.

Strategie oběti vítězí v systémech, kde nepanuje ŘÁD a kde je snaha zakrýt skutečné motivy jednání. Tak ve školách vládnou „zlobivé“ děti, v rodinách chudák nejhůře nemocný člen, ve veřejné prostoru „ne vlastní vinou“ matky samoživitelky a nevyslyšená opozice, zrazené státy a obětované národy. Ještě tak se dostane na zachráněného delfína, na moc prší – málo prší a na válku, ale na ostatní už ne. Nefunkční systém.

Blíží se doba, bohužel (ale zákonitě z důvodu hypetrofovaných požadavků a nároků lidí), kdy se nebudeme ptát, kam pojedeme na dovolenou, ale kde seženeme něco k jídlu a jestli budeme zítra ještě naživu. Vše se zjednoduší na nejzákladnější princip přežití, rázem přestanou stížnosti na matku a na to, co jsme měli dostat od ní, partnera, dětí, práce atd. , a do popředí se dostane jen to, co si sami opatříme – nebo ne. Skrze utrpení si tak začneme vážit „holého“ života. Dokud bomby na nás nepadají a jídla máme dosyta, máme i teď možnost uvidět dar života jako největší hodnotu, jakkoli naše individuální příběhy mohly být opravdu bolestné. Jestliže dnes ještě žijeme, podařilo se nám evidentně přežít, zvládli jsme to. Staří lidé umřeli v souladu s řádem „na stáří“, mladí mrtví to nezvládli, a to je všechno.

Výhoda válek – malých, velkých, osobních, světových … je v tom, že ta HRŮZA snadno upozadí skutečnou příčinu jejich rozpoutání a v té hrůze se také snadno „zapomene“ na osobní odpovědnost a vinu jednotlivce na všech úrovních konfliktu. Pak po válce: „Válku už nikdy až do příští války“. Zkrátka výhoda války.

Je možné, že hlavním důvodem, proč se někteří lidé „nemůžou hnout z místa“, je to, že „řeší“ zástupná témata. Tato strategie jim umožňuje mít argument „tolik se snažím“ a omlouvat svou vinu. Na druhou stranu jim to umožňuje zůstat loajální s původním rodinným systémem. Chatrná mocenská pozice a zřejmý nesouhlas.

Je málo pravděpodobné, že by se dítě samo od sebe vzdalo své loajality k rodičům, když se sami rodiče své loajality k otci nebo matce nevzdají. Je větší šance, že si dítě bude žít svůj život, když si rodiče své zapletení v původní rodině vyřeší. V takovém případě se rodiče stanou dospělými a dítě se o ně (a předky) může přestat na svůj úkor starat.

Nikdy se nedozvíme motivy jednání a celou „pravdu“ o naší rodině a předcích. Náš obraz o tom je sestavený z informací, které jsme slyšeli, viděli a zažili a byli jsme ochotní přijmout. Je to princip propagandy stejný jako u státní moci. Z pohledu rodinných konstelací se jedná o princip osobního svědomí – u nás se to dělá „takhle“, a kdo je proti, bude vyloučen, potrestán, zastřelen. Nikdy to nebude jinak, dokud nebudeme ochotní v první řadě přijmout, že věci mohou být také jinak, než jsme si mysleli. Do té doby zůstaneme malými dětmi, budeme hájit nevinu rodiče estébáka, hodného komunistu, souhlasit s popravou Milady Horákové a se vstupem vojsk VS, nebo odsuzovat zlého dědečka a matku, která opustila našeho hodného tatínka.

Co se odehrává v dítěti, když se chce rodičů na něco zeptat, ale nemůže se k tomu odhodlat? Chce se o něčem ubezpečit, něco ověřit nebo vyloučit. Obává se ale, aby se nedozvěděl něco, co by ho znejistilo a co by mohlo převrátit jeho představy o světě. Bojí se, že se na něj rodiče budou zlobit, nebo jak jeho dotaz na rodiče dopadne. V hlavě i v celém těle běhají obavy z různých následků, ale nejvíc se bojí, že nebude viděné, že dojde OPĚT k přerušenému sbližování. Totiž období, kdy se dítě nemilosrdně, bez ohledu na následky na všechno ptá „PLOČ“ (= proč?), je dávno pryč v době, kdy ho „zajímají“ aktuální témata a kdy je naplno rozvinutá systémová loajalita. Děti dobře cítí rozdíl mezi „obyčejným“ dotazem a dotazem „nebezpečným“. Obvykle to řeší tak, že na obyčejné se klidně zeptají, a ty nebezpečné „si nechají“. Rodič na značce dítě vidí vždy.

Dětská láska je slepá do té míry, že si dítě dobrovolně nasadí klapky na oči, a zavřené ve skříni svým dětem sděluje: „Tohle je celý svět a tohle je náš rodinný příběh v něm!“, a jeho děti uvěří, jako ono uvěřilo těm před ním.

Když chce žena zvítězit nad mužem, už prohrála.

Lákavá je představa, že nám budou odpuštěny „naše viny“, které máme vůči svým rodičům, partnerům, dětem, druhým lidem a jiným proviněním proti ŘÁDU a ŽIVOTU: “ Odpusť mi, že jsem ti byla nevěrná“, „Odpusť mi, tati/mami“, že jsem tě neměl v úctě“, „Odpusť mi, dítě, že jsem tě doopravdy nechtěla“, Odpusť mi, že jsem tě podvedl a okradl“, „Odpusť mi, že jsem tě zabil ve válce“. Takové odpuštění není možné. Je to ale víc než si své viny neuvědomovat, zlehčovat nebo popírat.

Naši králíci, když byli akorát, dostali klackem za uši a měli jsme je k obědu, bez ohledu na jejich práva. Husa se zavřela a vykrmovala „násilím“, a pak byla pěkně tučná a měla velká játra- lahůdka na chleba. Něco je dnes špatně s lidmi, když některá zvířata jsou tak či tak vyvolená, dokonce na úkor lidí. Netopýr na půdě, krávy v Indii, brouci v Egyptě, psi a kočky v Čechách atd. Něco je špatně, když lidi nemají co jíst a krávy jsou chráněné, a nebo si nemůžou koupit vajíčka kvůli drahotě, protože lidští zástupci slepic nesouhlasí s jejich osudem. Za přivázání psa, který utíká (přeleze plot) a zakousne sousedovi drahou kočku nebo plemennou slepici, zaplatí za přivázání i za slepici člověk. Když je opravdový hlad, jako první se jedí psi a kočky, bez ohledu na víru, ideologii nebo morálku. Když je opravdový hlad, jedí se i lidé navzájem. Připravme se. Úkol rodičů je vést děti v řádu přirozenosti. Bílý tesák nemůže nahradit matku ani otce, je to pes, jako my jsme od rodičů jasně věděli, že naši roztomilí králíci byli králíci na maso a že Ferda půjde taky.

Všechny dobré rady, jak se má chovat žena nebo muž, aby partnerství vydrželo, jsou marné, když jeden pro druhého nemá místo, nebo ho rovnou nechce jako partnera.

Dědi se rodí předurčené. Bílým rodičům se narodí bílé a černým černé dítě. Kromě toho jsou děti v rodině jako bezpečnostní čidlo v atomové elektrárně. Reagují na jakékoliv porušení rovnováhy „provozu“ a ZASAHUJÍ. Na rozdíl od elektrárny, kde se snaží co nejrychleji najít a opravit příčinu, v rodině se to zpravidla neděje. Hlavní úlohu za „vedení podniku“ převezme na sebe dítě a pokračuje se v nouzovém režimu až do zhroucení.

Držet řád je něco jiného než TO ovládat. Rodič má moc nad dětmi a jako jejich vládce a vůdce ovládá dění v rodině. Výhodné pro všechny členy je, když přitom respektuje systémová pravidla, ŘÁD, a to bez ohledu na to, co jako dobré nebo zlé určuje aktuální morálka nebo ideologie. Rodič k tomu musí přijmout, že je vlastně jen ve službě TOMU VÍCE. Totéž platí pro fungování států.

Koncept integrace cizinců/cizího do většinového prostředí se neřídí přáními, ale systémovým řádem. Jako si vlci radši dojdou pro ovci, než by se honili po lese, tak kormoráni likvidují rybářům ryby, medvědi žerou lidi a invazivní druhy ohrožují a vytlačují původní rostliny a živočichy. Integrace cizinců není možná z principu loajality k původní „rodině“. Pár Španělů (a přivezené nemoci) zničilo Inky, protože si svůj prostor proti nim neochránili. Dynamická rovnováha systému funguje. Češi a Slováci se na konec rozdělili, Němci byli odsunuti, Italové, Číňani, Hispánci v Americe atd. Dokud si Češi (…) neporodí tolik dětí, kolik potřebují na práci a potřeby společnosti, do té doby budou společnost, která je závislá a tudíž chatrná a náchylná k problémům. Na úrovni rodiny se to týká adopce a pěstounské péče.

Když přistoupíme na to, že například zdravotní symptomy (nemoce) jsou spojeny a vyjádřením systémového zapletení, pak se můžeme domnívat, že vyléčení jedné obtíže neznamená úzdravu, pokud se neobnoví systémová rovnováha, symptom produkující.

Jakmile i nevědomě, ale zejména záměrně a cíleně racionalizujeme (omlouváme, zlehčujeme) vlastní viny a odpovědnost, vydáme se na cestu, která nutně skončí debaklem. Čím déle to trvá, tím menší je šance z toho vystoupit a tím horší jsou následky. Tím také sílí potřeba prosadit za každou cenu svou „pravdu“, v marné snaze zvrátit zákonitosti systémového řádu. Jestli ne my, pak zaplatí určitě naše děti.