Odpovědnost

Jestliže jedinec na sebe vezme odpovědnost, která mu nepatří, účastní se na nerovnováze v systému se všemi důsledky projevujícími se v symptomech. Nezáleží na tom, jestli to udělá vědomě, nevědomě nebo je k tomu přinucen. Například: Jestli učitelé testují žáky na vírus ,”místo” aby “jen” učili, nesou spoluodpovědnost za další potíže ve škole.

Všechno hned

Existuje skupina lidí, kteří chtějí všechno a hned. Když jsou to miminka, tak je to přiměřené. Když jsou to ale dospělí lidé, v pořádku (v řádu) to není, protože se dožadují jako miminka, jimiž nejsou.

Nefunkční systém

Že systém “nefunguje” se projevuje napětím a symptomatickými projevy. Když úmyslné kopnutí do obličeje s cílem zranit, případně zabít, je posuzováno mnohem mírněji než nadávka. Když jedni jsou ekonomicky likvidováni (ve vyšším zájmu) a úředníci si rozdávají za to odměny. Když strategie oběti vítězí nad osobní odpovědností. Já jsem bílej, ty jsi černej. Já jsem běloch a ty taky.

Dehonestace učitelů z nejvyšších pozic

Tím, že vláda nutí učitele testovat děti ve škole, na ně přehazuje svou odpovědnost za svá rozhodnutí. Zloba na vládu se tak realizuje na škole/učitelích. Sama současná vláda udělala z učitelů “vytěrače nosů” a také tím je odsoudila k neúctě a nerespektování ze strany mnoha rodičů, jakkoliv veřejně “usiluje” o zlepšení neutěšeného postavení učitelů v očích veřejnosti. Jedná se o zneužití škol a učitelů. Vláda je odpovědná za rozpoutání nové “války” mezi rodiči a učiteli, kde ale oběťmi jsou stále děti.

Mocenské ambice

Rodinné konstelace působí především jako energetická záležitost směřující k nastolení rovnováhy v systému, a to bez ohledu na přání nebo záměr protagonisty. Sledování procesu se záměrem “dozvědět se pravdu”, kontrolovat “jestli je to pravda”, co se ukazuje, být v expertní pozici jsou jen mocenské ambice protagonisty, jejichž nejhlubší motivací je loajalita k původnímu systému ve smyslu “nic neprozradit” a neudělat změnu.

Dobré řešení

Když děláš věci “co se má”, ještě to neznamená, že nepodporuješ vznik symptomu. Když jednáš podle zákona, neznamená to, že je to správné a spravedlivé. Včera bylo připomenutí utrpení Židů za 2. světové války – vše podle Norimberských zákonů. I Češi udávali Židy, spoluobčany i u nás byly zákony o zabírání majetku atd. I dnes …

Zneužití je vždy zneužití

Terry Pratchett, “Muži ve zbrani: … “Když jste měli dostatek peněz, tak jste prakticky nemohli spáchat zločin”.

Zneužití je vždy zneužití, i když zabaleno do ušlechtilých slov o boji/válce proti kovidu, za lepší klima, obviňování z rasismu, rovnoprávnosti, v boji za socialismus, náboženství atd. Za zneužitím/zneužíváním je vždy individuální motivace. Koncept zneužívání je symptomatickým systémovým projevem, nesený jednotlivcem.

Systémová rovnováha

Nastolení úplné rovnováhy v systému není možné a nakonec ani žádoucí. Nerovnováha je podmínkou pohybu vpřed, i když se nám naše prožitá životní zkušenost aktuálně nezamlouvá a nejsme s to uvidět celý její význam a důsledky.

Rigidita systému

Přestože všechny příznaky- symptomy ukazují na to, že systém (společnost, rodina, firma, osobnost atd.) nefunguje- to znamená že je v sytému nerovnováha projevující se například u člověka nemocí, má systém paradoxně tendenci pokračovat v nefunkčním scénáři. Změna by totiž znamenala revizi systémových pravd, odhalení a přerozdělení odpovědnosti osob za daný stav a pojmenování skutečných záměrů jednotlivých protagonistů.

Celek má přednost

Celek má přednost před jedincem. Proto stádo obětuje jednoho, aby celek mohl pokračovat. Taková přednost má ale podmínku: Musí se jednat o zájem celku a ne o zájem jednotlivce vydávaný za zájem celku.

Systémová loajalita

“Pojedeš s námi k babičce, ona bude mít radost.”
“Ale proč tam musím jezdit, když se mi tam nelíbí?”
“Jak by to vypadalo, kdybys místo toho šel s klukama hrát fotbal a co bych jí měla říct, když se bude ptát!?”
“Že jsem tam nechtěl jet a šel jsem s klukama hrát fotbal.”
“To určitě! Akorát jsem zvědavá, aby mi zase vyčítala, že si vás neumím vychovat! Pojedeš a hotovo! Maruška taky jede.”
“No, tak jooo.”

Vůdce

Když chceš zůstat u moci, musíš udělat:
1. Vyvolat strach – například udělat “čistky” – a odstranit konkurenty, i když se ničím neprovinili, s cílem, aby se ostatní báli.
2. Infikovat celý systém, aby nikdo nikomu nevěřil.
3. Zavést udavačství a tím poskytnou iluzi, že se udavači podílejí na moci a případně chrání vyšší zájmy.
4. Postupně likvidovat ty, co udávali a případně moc vědí.

Dělo se to za Hitlera, za komunistů a…

Symptom

Do doby, než porozumíme, proč se nám věci dějí (nemoci, vztahy, práce atd.), je dobré symptomy přijmout a “léčit” následky, jak je to jen možné. Teprve pak, až porozumíme hlubokým souvislostem, je možné symptomy/symptomatické projevy opustit.
Pokud se ale rozhodneme se symptomem válčit, je to strategie “vylučování ” toho, co k nám osudově patří, a nejen že přijdeme o možnost porozumět zprávě, kterou symptom nese, ale tímto způsobem programujeme ještě větší potíže. (Například válku mezi státy, náboženstvími a ideologiemi, válku s virem, válku sama se sebou = autoimunitní onemocnění, válku mezi sourozenci, válku mezi dětmi a rodiči atd.)

Život jaký je…

Kolik nemocí jsme už vymýtili a kolik problémů vyřešili, kolik jich ale jiných přibývá? Jeden malý virus nám teď ukazuje, že cesta, kterou jsme se vydali, je slepá ulička. Bez ohledu na naše záměry a plány je stále život/smrt takový, jaký je.