Autor: Igor Pavelčák

Není možné popřít, že rodiče mají vliv na to, jak spokojený život žijí děti. Na druhou stranu je odkaz na rodiče výmluvou, když jejich život spokojený není. U některých „dětí“ budí hrůzu, když uvidí, naplno a často neočekávaně uvidí, že nežijí spokojený život z trucu, nebo když zahlédnou TO, co k nim patří a „nechtějí TO“. Často jsou to pudové věci, věci kolem sexu, které ale neodpovídají morálce ani původní představě o sobě. Není možné popřít geny a pudy bez následků.

Dnes na úvodní stránce: Dva homosexuálové se rozvádějí, Řezník z Hannoveru, Řeka vydává těla měsíce, Vesnice, které usínaly na celé dny, Útrapy tenisty, Na jihu Čech udeřila dvě tornáda…

Touha po matce je natolik silná, že dítě „klidně zabije“ svého otce nebo partnera a své děti, a následuje svou matku, i kdyby to mělo znamenat, že umře, jen aby mohlo být s ní.

Jak to, že děti poslechnou/respektují radu někoho cizího a rodiče ne, ačkoli jim říkají/doporučují – případně nařizují to samé? Ve školce jsou hodné děti, na lyžařském výcviku vše plní bez řečí, postupují ve škole, dají na kamaráda – případně na rodiče kamaráda, milují trenéry atd.

Považuju požadavek chodit včas za zásah od osobních práv, nebo mi to přijde normální?

Jen malé děti mají právo myslet si, že když si strčí hlavu pod peřinu, strašidla zmizí. Jen malým dětem prochází jejich rozkošně neurvalá naléhavost „sežrat“ vlastní matku. Jen malým dětem projde jejich sobeckost a nezodpovědnost bez následků, dokud nevyrostou.

O ženských věcech, vášni a ženském osudu i ve vztahu k mužům musí matka dcerám vyprávět s autentickým nadšením, jestli chce, aby se jim jako ženám dobře dařilo, jestli chce, aby rodily děti bez problémů a aby měly normálního chlapa za muže, a jestli chce, aby i vnoučatům se dobře dařilo. Měla by s opravdovým nadšením pro ženství bagatelizovat těžkosti ženského osudu oproti výhodám, které z této předurčenosti plynou. Jestli žádné nezná, může se v zájmu svých dcer zeptat moudré ženy. Matka na značce.

Někteří lidí jsou natolik zranění odmítnutím vlastní matkou, že nejsou s to vydržet, a při setkání s podobným osudem investují, i když je to často na jejich úkor. V tom smyslu si plní svou potřebu, zneužívají a současně jsou zneužiti, jakkoli nevědomě, z vlastního rozhodnutí. Druhým extrémem je zamrznutí, bezcitnost, nevlídnost a soucit je směřován výlučně k vlastní osobě, což se obvykle projevuje v pozici oběti a litování se. Obě varianty jsou produktem dětské slepé lásky- systémové loajality.

Je naivní myslet si, že když si manželé sednou a rozeberou spolu svou nespokojenost, že se něco změní. Třeba pobavit se s manželem, že partnerce vadí manželovo pití, když je závislý. Nebo rozebírat s manželkou její chování k dětem, když ona není ve vztahu přítomná a chce být jinde. Ve skutečnosti se jedná o pokus a záměr, aby nespokojený partner přesvědčil toho druhého o své „pravdě“, aby se nemusil vymezit natvrdo. Místo rozebírání a vysvětlování je výhodnější prosté sdělení a ohraničení se.

Jaký je účel míchání vin, je vidět na pozadí sporu po válce odsunutých Němců a obětí německého a domácího fašismu té doby. O ty babičky a prababičky a pradědečky jde jen okrajově, slouží (jsou zneužiti) pro zájmy obou skupin v současné době. Zlo kdekoliv a organizování zla zařizují vždy nadaní psychopati. Potomci nemohou odčinit, co udělali předci a potomci se dnes nemohou bez následků „pomstít“ za to, co bylo krutého na „našich“ spácháno. Přijetím viny končí vina, ale není to smíření, po kterém se u tohoto tématu tolik volá. Každý si má nechat to své jako součást svého osudu. Není možné volat po smíření, když já ti zabiju psa a ty mi za to zabiješ dítě. Švýcaři si nechali židovské zlato a mají za to vinu, i kdyby ho vrátili. Němci rozpoutali válku, povraždili miliony lidí a mají za to vinu, i kdyby se omluvili. Češi odsunuli Němce, nechali si jejich majetek a mají za to vinu – žádný argument není. „Pojďme se smířit, když se provalilo, že tvoje dítě není tvoje dítě“. Není možné. To nejde zapomenout, je možné to jen přijmout. PO tzv. SMÍŘENÍ VOLAJÍ TI, KDO SE PROVINILI A NECHTĚJÍ DOOPRAVDY PŘIJMOUT SVOU VINU.

Generálům je snadné rozpoutat válku, když vědí, že nebudou muset sedět v zákopu v první linii, budou mít co jíst a i jejich blízcí budou také ochráněni , a budou mít také zajištěno, že když TO nevyjde, vždycky se najde nějaká země, která jim udělí azyl.

Když se muž nebo žena v rodině s dětmi trpně rozčiluje, „co já z toho života mám“, je to svědectví o tom, že není v rodině přítomný/á.

Většina lidí, žijících ve vině, se ve skutečnosti jen lituje. Trpět je snazší než vzít odpovědnost.

K sebevědomí patří i to, co se nám nehodí.

Povýšenost je zoufalým pokusem zastřít vlastní nejistotu. Je to jeden z důvodů, proč se lidé spojují do zájmových skupin. „Když je nás víc, nebojíme se vlka nic“… (Bojíme, ALE tajně).

Je to jako vždy: když dnes neuděláme, co je třeba, zítra bude pozdě a místo „něco malého“, bude „něco velkého“. Rozdíl mezi tehdy, před velkými válkami, a dnes je v tom, že po internetu přicházejí alternativní informace mnoha lidem, a tak je nesnadné zakrýt oficiální verze skrytých záměrů, takže není možné zlikvidovat tolik lidí proti válce, jako to udělali s jednotlivci před 1. válkou. Dětská loajalita velí neprozrazovat, dospělci „zrazují“ například v konstelací tím, že „dopustí“, aby se tajnosti dostaly na světlo. A právě to pomáhá- obraz působí k rovnováze.

Pro zájemce poznat víc „kudy teče řeka“
https://www.youtube.com/watch?v=YTeR8nguFbs

Někteří lidé mají představu, že když se „věcem“/blbostem nebude dávat pozornost, tak samy zajdou, skončí. Například kdyby se aktuálně neřešil slet Němců v Brně, vyšumělo by to a nic. Přesně podle hesla: „Když se symptom zalévá, tak roste“. Co by se stalo, bychom jako rodiče přehlíželi braní drog dítěte, přehlíželi otázku migrace atd? Komunistů a hitlerovců byla na začátku také jen hrstka, abychom měli úrodu, musíme konat kroky proti ŠKŮDCŮM. Pokud neochráníme své hranice, zájmy, hodnoty, náš systém skončí. Z podstaty principu dynamické rovnováhy systému. Proto je takový postoj omyl. Braní drog nebo jiné problémy dětí, stejně jako společenské symptomy, jsou projevem nerovnováhy v systému. Společenskou nerovnováhu těžko, rodinnou snáze, jako jednotlivci řešit můžeme. Součástí řešení je také postavení a udržování hranic zejména tím, že rodiče jsou na značce rodiče a dítě je dítě BEZE VŠEHO. Problémem u společenské nerovnováhy je to, že ti, kteří se mají starat o fungování systému, nejsou „na značce“ své funkce, jejich zájem a nasměrování je mimo systém, který reprezentují, podobně jako když například matka zůstala u své první lásky nebo u mrtvého sourozence. Zejména společenské problémy není možné přehlížet nebo vymlčet bez vážných následků.

Když dítě ze vzdoru „škrtne“ matku (doopravdy je to „řešení“ vlastního zoufalství a bezmoci, když matka není duší přítomná), nemá k dispozici ani to DOBRÉ, co mu matka kromě ZLÉHO může dát. Viditelným projevem tohoto je například, když matka porodí dceru přirozeně a dcera buď nemůže otěhotnět, nebo rodí císařem. Škrtnutím matky dcera škrtá právě to ženství od matky, aby i ona mohla rodit děti a rodit přirozenou cestou.

Ukazuje se, že debaklový a sebevražedný životní koncept je projevem systémové loajality ve smyslu „ty jsi umřel/trpěl, já jdu za tebou, nebo místo tebe“. Projevem stejný nebo hodně podobný příběh může mít ale úplně jinou podstatu. Bývá to příběh vzdoru dítěte k matce. Vzdoru a umanutosti dítěte do té míry, že dítě chce „blbou“ matku potrestat svým nepovedeným životem, svým utrpením nebo dokonce chce(nechce) spáchat sebevraždu, aby matka viděla, jaká je strašná. Je to vyloženě sobecký postoj, nebere do úvahy aktuální souvislosti, ale… Cynicky by bylo možné říct, že kdo v sobě nenajde opravdovou úctu k matce, ať je mu špatně, klidně ať zajde a neotravuje tady ostatní.