Cesta ke štěstí

Usilovat o šťastný a spokojený život obvykle nepřináší očekávaný výsledek, protože ta představa o něm vzniká v době, kdy “víme”, co nám právě teď ke spokojenosti chybí. Ale i to je naší součástí (součást našeho osudu). Pokud se TOHO chceme zbavit, tj. vyloučit ze systému, podle principu kolektivního svědomí to je naplánovaný debakl. Výhodnější je vzdát se plánů a představ, vstoupit do proudu řádu, pracovat, a pak štěstí “přijde samo” (pokora). Chce to ale odvahu…

Externalizace odpovědnosti

Soud rozhodl…, ministerstvo rozhodlo…, Rusko se rozhodlo…Ukrajina se rozhodla…, škola se domluvila…nemocnice se omluvila…, jednal jsem podle rozkazu…, taková byla doba… atd. Kromě toho, že se tím zcela vědomě a záměrně zakrývá osobní odpovědnost konkrétních lidí, je tím také skryta jejich osobní nebo skupinová motivace/preference takových rozhodnutí. Jiné: soudce JN rozhodl…, ministr rozhodl…, ředitel AR nařídil atd. Oddělování osobní odpovědnosti a schovávání se za anonymní “úřad” vytváří v osobním systému jedince i ve společenském systému nerovnováhu se všemi negativními důsledky. Na úrovni osobnosti osobní- rodinné, ve společnosti společenské.

Práva oběti

Současná (dnešní) tendence zdůrazňovat práva znásilněných žen, nebo obecně zneužívaných, nejenom že vytrhává události z kontextu, ale definitivně odmítá a popírá individuální odpovědnost oběti a existenci pouta OBĚŤ- AGRESOR. Tím se ale “ochránci slabých” podílejí na agresi vůči označenému agresorovi (fakticky agresi iniciují) a také berou důstojnost oběti. Kromě toho tím také definitivně zabrání oběti, aby měla možnost nahlédnout na systémové souvislosti celé události a přijmout TO, jako součást svého osudu. Oběť znásilnění nebo zneužívání je tak “ochránci” katastrofálně zneužita k jejich tajným válkám. Tento koncept “ochránců” je obecný princip a platí i ve společenských děních – nyní viditelně ve válkách.

Žárlení je podvod

Místo abych přiznal/a, že si nevěřím ve své roli muže/ženy (tj. nesouhlasím s osudem muže/ženy), obviním partnera, že… a také rozpoutám válku s ostatními muži/ženami. Místo abych přál/a z lásky přízeň ostatních mužů/žen, nárokuji si partnera jen pro sebe, i když na hluboké úrovni vím, že marně. Aby se ale potvrdil můj koncept, že partner “je vinen”, často se pak “předpokládaná/plánovaná” nevěra opravdu stane. A to je vítězství žárlivce! O důvod víc zůstat v roli oběti.

Výhodnější

Pro dítě je “výhodnější” trvat na tom, že je nechtěné dítě, než prožívat bolest z reality, že matka pro něj více neměla, než ho porodit, ať byla situace jakákoliv. Tím konceptem “nechtěného” může do nekonečna živit pocit křivdy, nárokovat si a vyhýbat se své odpovědnosti přijmout svůj osud a udělat něco velkého, dospělého.

Pohádky

Byl jednou jeden Smolíček, malý pacholíček, který bydlel u jelena se zlatými parohy…
Zatímco se stále více a více zdůrazňuje, jaké jsou Jezinky bestie a jelen hrdina, současně se tím odvádí pozornost od tématu MATKA/otec Smolíčka a jejich odpovědnost za to, co se s klukem děje.
Byla jednou jedna vakcína, traktor a válka. Zatímco se stále více a více zdůrazňuje, jací jsou dezinformátoři a proruští agenti bestie, současně se tím odvádí pozornost od tématu…
Tak to v pohádkách chodí. Pohádky jsou ale pro malé děti. Dospělá odpovědnost vidí ZA.

TO VÍCE

Rodinné konstelace odkrývají rodinná tabu a systémovou loajalitu, která brání jedinci žít svůj život naplno. Cílem rodinných konstelací je nastolení rovnováhy v systému. To se pak promítne v životě protagonisty i jeho blízkých. Nebývá výjimkou, že když je v procesu rodinných konstelací “vyhověno” zakázce protagonisty, případně “jak je dobré, aby TO dopadlo”, nebo dokonce morálce, nerovnováha v rodinném systému se nejen nevyrovná, ale ještě více se prohloubí. Proto je nutné, aby zástupci neměli žádný koncept a byli plně oddáni tomu VÍCE, co přichází, a autenticky to sdělovali. Ještě důležitější je tento postoj u lektora.

Rozšířené možnosti

Když přistoupíme ke svým přesvědčením s pokorou, můžeme kromě svých omylů také vidět a získat dosud neviděné možnosti (například: odkud pramení potíže mého dítěte ve škole). Pokora ale vyžaduje odvahu – odvahu být šťastný, protože trpět je snazší.

Pokrok, viděno na vlastní oči!

Dívka jedoucí na koni prosluněnou krajinou, v rukou mobil, soustředěný pohled a kůň jde “sám” – asi ho ovládala tím mobilem. (Později dívka spatřena u brány, už sama, opět s mobilem v ruce. Možná si potřebovala ještě něco s koněm dořešit).

Neúcta

Jestliže žijeme život v křivdách a stížnostech, jsme neuctiví ke všem, kteří byli před námi. Současně s tím přicházíme o možnost mít sebe – vědomí, a v důsledku toho si to své (svůj prostor a hranici) chránit.

Záruka?

Když se žena “rozhodne” být vychrtlá, anorektická, kost a kůže, nemenstruuje, má zaručeno, že pro muže nebude atraktivní, a vyhne se tak možným potížím, které vznikají v partnerstvím s mužem: nechtěně neotěhotní, neumře při porodu, nemusí řešit svou nevěru a ni nevěru partnera, nemá na starosti děti a může se věnovat jen sobě a svým záměrům- případně matce atd. “ZA TO” ale platí. Její život se odehrává výhradně v konceptu OBĚŤ – AGRESOR, v tomto případě převážně v agresi sama k sobě = vražda ženství. Otázka je, co dělá matka takové ženy? Místo aby pustila loajalitu ke své původní rodině a přijala odpovědnost i za své partnerství, tajně souhlasí se smrtí svého dítěte. Taková je síla dětské slepé lásky. Loajalita má mnoho podob. Každý sám…

Spojení

Děti shánějí/volají matku, jen když od ní něco potřebují. Jinak si na ni ani nevzpomenou. Její investici berou jako samozřejmost. Dospělé dítě nepřestává matce děkovat v KAŽDÉ situaci.

Přestávka

Rodič nemá přestávku. Usilování o SPRÁVNÉHO RODIČE je ale jedna velká přestávka. Podstatou je vzdor k původní rodině a snaha vyhnou se vlastní vině. Dětem stačí RODIČ.

Vina rodiče

Cítíme vinu, když jako rodiče nedáme dětem, co jim dát máme. Svou vinu se snažíme zakrýt různými argumenty nebo rádoby kompenzačními skutky – hlídáme vnoučata, financujeme rodiny dětí, těžce onemocníme atd. Nepřijetí viny násobí nerovnováhu v původním rodinném systému a ztěžuje pozici dítěte v nové rodině.

Vina dítěte

Když se dítě zlobí (bojí, povyšuje, odmítá, chápe…) na svou matku (otce), na hluboké úrovni se cítí vinné. To nemůže vydržet, a tak se trestá (pije, úrazy, kariera, nefunkční vztahy atd.). “Svůj” život často žije v pozici oběti a za svou nespokojenost viní vždy někoho vně.

Nepomáhá

Nepomáhá zrychlit internet, nové funkce v telefonu, umělá inteligence, více peněz (=více dluhů), nové dálnice, železnice, nový vůdce… Tak pocit bezpečí nikdo nemůže získat. Před tím svým nemůžeme nikam utéct ani se schovat. Lepší než plavat proti proudu je v proudu plynout. Každý sám, každý s tím svým.

Nefunkčnost systému

Nefunkčnost systému se projevuje nerovnováhou a ta zase symptomy. Nejprve malými, pak velkými (války všeho druhu) a pak se systém “zhroutí”- například se už nenarodí děti, rodina se rozpadne atd., protože je na síly, udržující systém dynamické harmonii pohromadě a funkční, příliš velký tlak. Nefunkčnost společenského systému je velmi dobře vidět v současné době na tom, že se fungování Západu hroutí, když se zastaví dodávky plynu a ropy, nebo aktuálně, když není bezpečné převážet zboží do Evropy přes Rudé moře. Jakkoli je patrné, že “něco není správně”, převažuje tendence chtít opravovat porouchané děti, nebo jak nahradit deficit požadovaného zboží místo opravdové systémové změny. Dělat “píčoviny” nevyžaduje odvahu, jaké je potřeba, když se přijímá vlastní odpovědnost a přiznává vina.