Focusing a konstelace

Focusing je řád. Řád v tom, že respektujeme proud, který nás vede. Řád v tom, že respektujeme strukturu a v rámci provázení také dohodnutou „řeč“, že nechceme více, než je právě možné. Řád je také v tom, že jsme právě teď u toho, co je právě teď nejdůležitější, že podřídíme své chtění tomu VÍCE. Řád je také v tom, že s pokorou přijímáme, co přichází, aniž bychom to soudili – s vědomím, že to všechno má větší význam, kterému můžeme porozumět až později. Při focusování je řád také v tom, že respektujeme své limity – ve smyslu „Můžu s TÍM být“ a provázejícího máme jako partnera s přesně definovaným vztahem. Řád je v tom, že po něm nechceme, aby za nás něco udělal, nebo nám poskytl, co nám dosud chybělo. Řád je v tom, že provázející respektuje svou roli, přesně drží její hranice, nechce prožívajícího zachránit v žádné situaci, řád je v tom, že provázející respektuje prožívání prožívajícího s důvěrou, že právě tohle je to správné. Řád je také, že jsme si vědomi prostoru, který je nám otevřený focusingem a že se v něm pohybujeme s důvěrou, že všechno má svůj čas, všechno je správně, jakkoli se vnější obraz života může jevit jako naléhavě potřebný řešit. Řád je v tom, že když se odchýlíme, máme možnost to pocítit jako důsledek. (například: jestliže nerespektujeme zprávu: můžu s tím být- respektive “nemůžu s tím být“.) Řád je také v tom, že když se odchýlíme od základních principů focusing, máme vždy možnost se k podstatě zpráv vrátit, protože tak je to dáno a můžeme se na TO spolehnout. To je to, co nazýváme moudrost těla.

První propojení focusing a rodinných konstelací jsem zažil na svých prvních konstelacích. V roli jsem měl neurčitý, do té doby nikdy neprožitý, pocit třesu v lýtkách. Protože jsem byl už z focusing zvyklý tělesné pocity vnímat a reflektovat, tak jsem si tohoto nepříliš silného pocitu všimnul. V procesu konstelace se ukázalo, že ten nezvyklý třes je odrazem velké lítosti z toho, že mé postižené sestře nebylo dáno místo. Byla a umřela v ústavu. K neurčitému pocitu se následně přidal příběh.

Říkám, že focusing jsou pohyby duše uvnitř člověka. Pohyby duše je zvláštní, vrcholná modifikace rodinných konstelací. Na rozdíl od konstelací, které pracují na oddělení toho, co nesu za předky, pohyby duše nás „jen“ spojují se vším, co k nám patří, bez souzení.

Ve focusing je první základní otázkou : „můžeš s tím být?“ To znamená, že se prostřednictvím focusing –tj. pobývání s tělesnými pocity (…a s příběhy, které tyto pocity nesou) snažíme pobývat vlídně se vším, co k nám patří. Se vším.

Focusing nerozlišuje základní, sekundární ani ostatní druhy pocitů. Pracuje pouze s pocity, které přijdou, které jsou právě teď aktuální. Tělesné pocity nesou vše, ať se to týká historických souvislostí původní nebo historické rodiny, nebo naší vlastní odpovědnosti. Proto považuji focusing za velmi jemnou a respektující metodu spojování se s tím, co k nám patří a v jistém smyslu to proto považuji za pohyby duše uvnitř jedince. V procesu focusing přichází TO, co je na řadě a hluboký respekt TOMU VšEMU, je koncentrován právě v otázkách „můžu s tím být?… vlídně?“

V konstelacích se mnoho situací projeví silným tělesným prožíváním. Někdy se k tělesnému pocitu objeví nesený příběh- jakoby se vynoří jako vzpomínka, někdy je to naopak, že se k příběhu v průběhu konstelace vynoří nový intenzivní pocit (někdy na tělesné úrovni nereflektovaný, jindy ano – dokonce někdy jako dramatický okamžik).

Kde se takové pocity berou? Stejně jako ve focusing- vynoří se „samy“. Tento posun společný RK i focusing otvírá možnost nastolení rovnováhy v systému. Ať už se jedná o systém rodiny nebo o vnitřní systém jedince.

Stejně ve focusing jako v RK je pro proces důležité udržet strukturu, ale nechat současně proces plynout, neposuzovat, nehodnotit. V konstelacích se o to stará lektor, ve focusing je to struktura provázení.

O to, co je právě teď na řadě, aby se ukázalo, se jak ve foc., tak v Rk stará vnitřní vědomí= tělesná moudrost focusujícího/ protagonisty. Kam se posune konstelace nebo focusing, je závislé na aktuálních vnitřních možnostech člověka.

Nejsilněji se propojení RK a focusing projevuje v oblasti SOUNÁLEŽITOSTI, tj. tématu „co ke mně patří, to ke mně patří navždy“, a v opačném modu tohoto vyjádření: „odmítaného chleba, největší krajíc“.

Jestliže na základě osobního svědomí vylučuji něco/někoho, kdo ke mně patří, způsobuji tím nerovnováhu v systému, ať se jedná o systém rodiny nebo o osobnostní systém jedince. Příklad:

Když se chlapec předškolního věku počůrává jako reakci na dění mezi rodiči, chová se přiměřeně vzhledem k jeho systémové solidaritě s rodiči. Proto chtít po něm, aby se počůrávat přestal, je vlastně nerespektování reality, vylučování toho, co k němu/ k nim patří, a pak se to musí opakovat nebo se MUSÍ objevit něco většího. Řešení je přijetí, že za téhle situace je tento projev dítěte ok, a „pobýt s tím vlídně“, umožní rodičům i dítěti změnu.

Ve focusing i v konstelacích, pokud má člověk motivaci, je velký potenciál energie dát vztahy okolo sebe i k sobě samotnému do harmonie. Obojí – Rk i focusing vedou k vnitřní svobodě. Když se k cítěnému smyslu přidá vyjádření a dojde k AHA- efektu, který ve focusing i RK je nejvíce nesen a pravdivost jeho je ověřena tělesnou změnou. Obvykle jako úleva nebo jako impulz udělat dosud nevídané.

Oba procesy jsou propojené přinejmenším ještě jedním prvkem.

Zkušenost oddat se tomu, co přichází, umožňuje v konstelacích „vidět“ hodně daleko v rolích. Také zkušenost z focusing- nehodnotit, neposuzovat otvírá prostor v RK prezentovat s co možná největší přesností své pocity a přesné vyjádření jich samotných nebo s nimi spojených informací, stejně jako když se ve focusing hledá vyjádření (…je to jako když…, nebo co je ZA).

Moje zkušenost ze současných focusingů je taková, že se mi v určité fázi procesu focusing – zpravidla, když čekám na vyjádření změny- začnou objevovat konstelační souvislosti i rodinná tajemství, nebo osobní odpovědnost, na kterou jsem dosud nenahlédl. A samozřejmě také základní konstelační téma- vztah k otci a matce. Přichází to, co je jádrem procesu focusing, tj.aha- efekt spojený s docela konkrétním postojem, zjevenou událostí atd.

Tohle spojení je možné až po určité době focusování. Považuji to za další úroveň focusing. Je zřejmé, že je k tomu také potřebné znát dobře konstelační principy. Stejně jako je pro přesné vyjádření v konstelacích dobré mít tuhle zkušenost zažitou z focusing.

Při stavění konstelací vlastně lektor „hledá“ pro protagonistu řád- vlídný prostor pro to, aby se mohla uskutečnit změna. Je to jako hledání vlídnosti při setkání s obtížným místem, tělesným pocitem, při focusing. V Rk k tomu lektor používá techniku přerámování. Pokud se lektorovi podaří nalézt „správné vyjádření“ pro klientovu obtíž, tak změnu klient pocítí na tělesné úrovni jako změnu svého původního prožívání daného problému.

Pokud by protagonisté byli schopni při RK vyjádřit svoji motivaci definováním aktuálního tělesného prožívání v kontextu své motivace pro konstelace, mohlo by se pracovat možná jen s tělesnou motivací, vycházet z toho TÉMATU, podobně jako ve focusing.

Rozdíl je ale v tom, že při focusing se nepracuje s vrstvou předků, ale pouze s pocity—ne s fakty. Tělo jistě nese celou historii vědomou i nevědomou, ale systémové souvislosti nejsou dostupné metodou focusing (i když se někdy identifikovatelné nebo neidentifikovatelné podobě vynoří ( viz výše).

Co je stejné, je cítěný smysl a tělesný posun při změně – při přijetí toho, co ke mně patří i když to patří do jiné úrovně předků: „Beru to všechno jako součást svého osudu. Souhlasím, ano, děkuji.“

Tady je společný také spirituální rozměr obou metod. Pokora k tomu, co se mi objevilo a také vděčnost za dar mít tu možnost právě tohle zažít.

Stejně jako ve focusing tak i v konstelacích není výjimečné, že skutečný význam nesený pocitem se ve focusing objeví až po čase jako AHA efekt a celý význam proběhlé konstelace může protagonistovi dojít až po několika letech při „náhodném“ propojení. Obojí také v tomto smyslu mají, že pokud „neposuzuji, neopravuji…“, význam, nebo zpráva se zjeví jako dar. V tom je z pohledu biospirituálního focusing právě spirituální rozměr. Rozměr „bio“ je obsažen v práci s tělem a tělesnými pocity.

Společné mají také to, že jako provázející ve focusing i jako zástupce v RK nebo lektor se nesmíme svými „dobrými záměry“ stavět do cesty protagonistovi. V Rk je prostě nutné například říct, že tohle není můj otec a ve focusing „jen“ provázet a nenechat se strhnout k zachraňování například tím, že nedodržíme čas určený pro focusování, nebo budeme litovat prožívajícího, nebo mu radit při rekapitulaci, na co ještě zapomněl, když si sám nemůže vzpomenout.

Obojí je ve skutečností vlastní pýcha, vycházející z našeho přesvědčení, že protagonista není s to unést, co k němu patří a že JÁ vím, co je pro něj dobré. Pokud máme mluvit o vnímavé přítomnosti ve focusing, pak takový postoj je pravý opak. Nejen že nejsme k dispozici pro protagonistu, ale už vůbec se nedá mluvit o vnímání protagonisty, protože v takto pojatém provázení myslíme na sebe a na svá zranění. Pak se jedná o zneužití focusingu, Rk a protagonisty.

To, co nám umožňuje se takto nezaplétat, je struktura focusing a v RK pak odvaha přijmout život takový, jaký je bez souzení.

Absolutní přednostní focusing před Rk je, že focusing nás vede po cestě, kudy právě teď máme jít. Při focusing jsme neseni větší silou, bez mocenských ambic nebo vzdoru a požadavků naší osobnosti. Focusing nás vede k „cíli“ bez naší vůle, jsme „zbaveni“povinnosti rozhodovat, kudy se vydat. V Rk si témata volíme sami, vybíráme je často/někdy na základě požadavku osobního svědomí. Pak jsme lapeni v systémové loajalitě a tak nespokojeni.

I když ve focusing zprvu nejsme s to rozlišit převzaté a vlastní pocity, to je z jistého pohledu nevýhoda, protože se zabýváme tak zapletením z minulosti, z většího pohledu ale i tak jsme v proudu života takového, jaký je, a dřív nebo později se rovnováha nastolí. Kdo zná pravidla RK a má odfocusováno, je pak také schopný uvidět, jestli jsou prožívané pocity převzaté nebo ne.

„Jestli jsme TO už jednou přežili, tak teď taky“, i když to naše mysl dávno vytlačila nebo jsme to vůbec nevěděli ve své hlavě. Ale naše tělo ví všechno, má s námi bezmeznou trpělivost, skrze něj se můžeme mnoho věcí dozvědět, dostáváme příležitost v těle cítit bolavá místa, když se nás něco dotkne.

„Jen s tím buď, neposuzuj, neopravuj, jen s tím buď a všimni si změny- i na tělesné úrovni“, ať se jedná o focusing nebo informaci z RK.

Příběh:

Jednou jsem s dcerou mluvil o vzpomínce, jak se s ní její maminka vybourala na kole. Sjížděli jsme s kopce s dětmi, já se synem v sedačce na zádech a manželka s 3letou dcerou na sedačce mezi řidítky. Přejížděli jsme koleje a manželce podklouzlo kolo a praštily sebou o koleje.

Když jsem zastavil, uviděl jsem, jak mojí holčičce visí bezvládně ručička z bundy a že ji má nejméně zlomenou. Nakonec jí ale nic nebylo, nikomu se nic nestalo. Dceři byly 3 roky a mně tehdy 28 roků.

Když mi bylo 56 roků, při jednou focusingu se objevila tato vzpomínka a spojila se s mou dlouhodobou obtíží s pravou rukou. Ukázalo se, že tohle trauma jsem já nesl ve svém těle. Byla tam obsažená také bezmoc z „nepřítomnosti“ mé manželky, což mělo za následek, že nesprávně najela na koleje a spadly.

Tohle všechno jsem si ale celá desetiletí vůbec neuvědomoval. Tělo to ale vědělo a nakonec mi zpráva přišla. Prostřednictvím focusing.

Pertoltice , 30.10.12; 24.11.2018 Igor Pavelčák

Respekt k učitelům a škole

RByl jsem oslovený školou, abych připravil program besedy pro rodiče a učitele. Program jsem připravil a před termínem mi paní ředitelka poslala email, abych jí poslal anotaci semináře. To ale nebylo původně dohodnuté, nebyl sjednám takový druh práce ani odměna za to. V té době jsem už 30 let ve školství nepracoval, a tak mě zarazil ten „samozřejmý“ tón požadavku paní ředitelky. Vzpomněl jsem si, že i já jako učitel jsem na takové příkazy reagoval možná s nechutí, ale vykonal jsem, co bylo přikázáno (například jsem chodil zatápět a topit v kamnech v dílně, protože paní ředitelka se bála říct školnici). Učitel učí a zatápět má topič. Topič nepotřebuje vysokou školu, učitel je vysokoškolák a každý má dělat, na co je vyškolený- vzdělaný.

Učitelé nikdy nebudou uznávanou skupinou, dokud nebude uznána jejich práce a jestli oni sami nebudou o takové uznání usilovat. Nemyslím tím jen výši mzdy. Od učitelů je vyžadována automaticky práce, která s učením nemá nic společného. Potíž je na jedné straně v tom, že je to od učitelů vyžadováno (tj. socialistické myšlení) = pracuj zadarmo pro blahu národa…mě ředitele… ministerstva…“ , a na druhé straně, že to učitelé bez rozmyslu realizují. Vybírání peněz, organizování výletů, nástěnky, vánoce atd. nemusí a nemá dělat vysokoškolsky vzdělaný člověk. To je plýtvání. Když se to děje, pak není divu, že si učitelů nikdo neváží. Řemeslníkovi by se nikdo neodvážil říct, že mu nezaplatí cestu k opravě pračky požadovanou sumu. Ten si naúčtuje každý šroubek a všichni to přijímají jako normu. Zatímco fakt, že učitel dělá kromě učení tisíc jiných věci, všichni berou jako samozřejmost.

Problém je tedy v systému a v tom, že sami učitelé ten systém svou ochotou nechat se zneužívat podporují. Také proto jsou ve školství převážně ženy.

Pertoltice , 28.12. 2018 Igor Pavelčák

Jak pracovat se symptomy?

Rozhovor pro magazín Maitrea

 

Jak to vlastně funguje v praxi? Co je podle vás symptom?

Pracuju mimo jiné metodou „focusingu“. Je to práce s tělesnými pocity. Základní myšlenkou je, že nic není špatně. I když některé své pocity prožíváme jako negativní, tak mají svůj význam. Stejně tak symptomy. Sdělují něco z hlubších systémových podstat.

Symptom má dvě funkce: zakrývá skutečnou podstatu a současně upozorňuje na nerovnováhu v systému. Když například člověk onemocní ekzémem, obvykle se všichni soustředí na to, aby to nebylo. Tím ale rodina přichází o potenciál, který je tím symptomem nesený. Když má někdo ekzém, to se dá ještě vydržet. Ale když se potlačí, pak to jde na průdušky, astma… Takže jedno z takových hesel je: „Lepší něco malého, nežli něco velkého.“

Práce se symptomy v mém pojetí je v podstatě dělání konstelací na téma symptom. Při té práci se nám ukázaly určité zákonitosti. Například jeden z takových objevů je, že existuje něco, co jsem nazval Skutečné trauma jedince. Pracuji s ním ale jinak než třeba Bhagat. Symptom je vlastně klika, kterou se vstupuje do prostoru „ZA“. To nám pak umožní vidět, co je v rodinném systému v nerovnováze a s čím/kým je symptom spojený nebo případně komu ve skutečnosti patří.  Důležité je také místo, kde se symptom prezentuje.

Synovi ekzém zmizel, ale bylo to spíš proto, že jsem začala řešit sebe, tak jsem to dokázala zklidnit.

Právě! Děti jsou nositelé symptomů. Jsou vlastně vyvolené osoby, aby ukázaly skrze symptom na nerovnováhu v systému. Takže když přijde matka s tím, že dítě má ekzém, je samozřejmě mnohem výhodnější pracovat s matkou. Dítě za to nemůže, že má ekzém. Když se všichni starají o ekzém, aby nebyl, tak symptom zalévají.  Když se symptom zalévá, tak roste. Nejvíc je to vidět u rakoviny.  Když na ni někdo v rodině trpí, tak všichni kolem toho skáčou a pak ta rakovina strhává pozornost a je zalévaná, podporovaná. Když je symptom přecházen dlouho, tak to přejde v autonomní nemoc. Nicméně když se uvolní systémové síly, potom se snáz dojde k uzdravení.

více na: http://magazin.maitrea.cz/jak-pracovat-se-symptomy/

Ukradené dítě – darované dítě

Někdy se v rodině stane, že se například dcera nemůže vymanit z vlivu své matky a, „aby už měla pokoj“, přenechá své matce místo sebe své dítě. Jiný model je, když matka „daruje“ své dítě ze strachu, aby například její matka  měla ještě proč žít. Ukradení nebo darování je pak v tom, kdo to víc chce: Číst více >

Gynekologické potíže – ukázka z knihy Symptom ve službě

Objednávejte knihu zde >

Úvodní slovo:

Miluj svůj symptom, je to brána na tvé cestě. Máme hypotézu, že stejný symptom nese různou zprávu – má různé příčiny. Uvidíme, co bude dnes.

Toto téma je velmi citlivé. Jednak se to týká intimního místa a také je to úzce spojené se ženstvím. Je to místo, které zásadně odlišuje ženu od muže. V jistém smyslu je to také místo, kde se střetává ženský a mužský svět, abych tak řekl „ve své nahotě“. Je to místo koncentrované blaženosti a i koncentrované bolesti. Není z toho úniku žádným způsobem. Toto místo reprezentuje téma vlastní hodnoty, pochybností a historické zkušenosti žen. Tudy se rodí – případně nerodí – děti. To je pokračování života. Číst více >

Rakovina – Ukázka z knihy Symptom ve službě

Úvodní slovo:

Myslím, že téma rakovina vyžaduje více prostoru, než tomu budeme moci dnes věnovat. RAKOVINA je symptom, který děsí. To jsme si způsobili my, moderní lidé tím, že jsme takzvaně vymýtili choroby, na které se umíralo v minulosti zcela běžně. Tak „zbyla“ už jen rakovina. Z pohledu dnešního člověka je to vlastně s podivem, jak to, že jsme tady, že lidstvo už dávno nevymřelo, když se umíralo na všechno možné včetně na „raka“, když naši předci neměli vyspělou medicínu. Symptom rakovina nás staví přímo před naši pýchu. Pýchu vycházející z iluze, že se najde někdo/něco, kdo nebo co (kdo/co) se jednou pro vždy vypořádá se SMRTÍ. Většina lidí doufá v uzdravení, takzvaně BOJUJE s rakovinou a teprve na samém konci, když už je smrt drží za ruku, vidí, že není zbytí. Číst více >

Příručka sebeobrany pro učitele

Mgr. Igor Pavelčák – Příručka sebeobrany pro učitele, s podtituleme …a pro statečné rodiče.

S názornými obrázky (kdo konstelace neviděl, nepochopí – a tato vizuální cesta je dobrou pomůckou), s ilustracemi od Miroslava Bartáka. Ukazuje pozadí mnoha „neřešitelných“ konfliktů a situací, se kterými se setkáváme ať už jako učitelé či jako rodiče dětí školou povinných.

Zakoupit můžete přímo  zde > na naší adrese či na kurzech a přednáškách.

Jako začínající učitel jsem si přál, aby se mi dařilo, abych měl ve škole co nejméně problémů se žáky, jejich rodiči nebo s vedením a kolegy. Číst více >

Jak dál?

Klientka ke mně přišla pro ztrátu životní energie. Na můj dotaz, co ji doopravdy hluboce trápí a bolí, odpověděla, že nenávidí manžela, už ho vůbec nechce a cítí, že už ve vztahu nemůže pokračovat. Hodně ji ublížil. Byl ji nevěrný s její kamarádkou a čekali spolu dítě- dvojčata, když ona byla druhým rokem se synem na mateřské. Manžel se chce vrátit a chová se nyní pěkně. KL. má pocit, že ona je ta špatná, že ona za to může, že s ním už nechce být, a že je na ní, aby udělala změnu.  Má pochybnost o sobě a v tom duchu také pochopila intervence manželských poradců, kam s manželem chodili.

Jak to vidí  rodinné konstelace: Číst více >

Nevlastní otec – náhradní otec – náhradní otcovská postava?

Jsou souvislosti, které bych bez znalosti rodinných konstelací nedohlédl. Nabízím dvě z nich:

Občas se setkám s rodinou, kde nový partner matky ať dělá, co dělá, nemůže s dětmi partnerky vyjít. Později se ukáže, že je zapletený do některé z pastí nových vztahů a ambic partnerky nebo svých.

Ženy po krachu původního vztahu někdy hledají partnera, který by byl i „lepším otcem“ pro její děti. Muži tato „vyvolenost“ může imponovat- dostal přednost, je „lepší“. A právě toto jsou ty zmiňované pasti.

Souvislosti z pohledu RK: Číst více >

Rodinná terapie a rodinné konstelace

Proč se manželé „museli“rozejít

RT i RK mají společné to, že se oba směry zabývají rodinným systémem. Rozdíly se objevují zejména v tom, co oba směry považují za důležité a v tom smyslu se i táží. Někdy se proto objeví velmi rozdílné hodnocení navenek stejných situací. Číst více >

Vyhodnocení „Dotazníku pro učitele o drogové problematice na škole“

 Ve školním roce 2000/2001 se jasně ukázalo, že drogy jsou na školách jsou minimálně od 7.třídy základních škol (alkohol a cigarety mnohem dříve). Ukázalo se dále, že řada škol –  učitelů si to nemyslí nebo to nevidí.

Historie nápadu:

Při práci s metodiky primární prevence jsem se na školách setkal s podobným přístupem k drogové problematice jako u běžných rodin. To znamená, že se o drogovou problematiku většina lidí začne zajímat až v momentě, když se jich to velmi blízce dotýká  nebo se to stane součástí  jejich pracovní náplně. Číst více >

Chudák pes!

Zpráva o mocných silách rodinného systému
Jako obvykle jsem měl v rámci své terapeutické práce mít skupinu rodičů, jejichž děti mají problém s drogou. Přišly pouze dvě maminky. Když jsem se zeptal, o čem by dneska chtěly povídat, jedna z nich položila otázku, jestli může pes cítit drogy. Moc jsem nerozuměl, a tak ta maminka řekla, že chování syna její kolegyně jí připomnělo chování vlastního syna v období, kdy ještě nebylo známé, že bere drogy. Ona sama něco tušila („něco bylo ve vzduchu“), ale stále se utěšovala, že se nic neděje. „Kojila se nadějí“ při každé příležitosti, že to NĚCO není tak hrozné a že se TO nějak vyřeší. Bylo to velmi nepříjemné, „nebylo se čeho chytit“. A tahle její kolegyně a její syn si kdysi pořídili psa. Teď ten pes ležívá půl dne stočený a nepřetržitě kňučí. Byli s ním u zvěrolékaře, ale nic mu nenašel. Nikdo neví, co by tomu psovi mohlo být. Nikdo kromě maminek, co byly v ten den se mnou na konzultaci. Chudák pes!

Řešení šikany na škole není snadné

 

Šikana je vážná věc, je to nespravedlnost, kterou nelze přehlížet, a je nutné ji řešit. Někdy dokonce  i s pomocí policie.

Zastavit šikanu, ochránit šikanované a nechat dopadnout na viníky jejich odpovědnost je ale něco jiného než zjistit příčinu tohoto jevu a nastolit rovnováhu vztahů v systému- ve třídě. Je známé, že často je oběť obětí a agresor agresorem i po přestupu na jinou školu. Časté také je, že odchodem agresora ze třídy šikana oběti nekončí. To ukazuje na hluboké souvislosti.  Pokud nedojde ke skutečné změně vztahů, šikana se vrátí a dojde k dalšímu zraňování.

Šikana se netýká jen agresora-agresorů a oběti. Zasahuje celou školu a také rodiny žáků.

Příčiny agrese a šikany mohou být různé, často zůstávají skryté.

Pokud skončíme řešení šikany ve třídě nebo na škole pouze „zastřelením“ viníka, propásli jsme šanci pro narovnání vztahů.

Především je nutné je uvidět bolest a nespravedlnost, která se stala oběti. Je tu však také příběh agresora. Život je snazší, když se cítím pozitivně přijímán a respektován. To agresor nakonec nemá.

Každý z aktérů šikany na škole má svou odpovědnost-rodiče, oběť agresor i škola. Neexistují v tom smyslu jednoduchá, snadná a univerzální  řešení. „Něco zvládnou“ škola a rodiče sami, jindy musí pomoci odborník „zvenku“.  Jít se poradit k odborníkovi vyžaduje trochu odvahy, ale jde to. Čekat, že se šikana „vyřeší“ sama, je iluze a zbavování se odpovědnosti.