Focusing je řád. Řád v tom, že respektujeme proud, který nás vede. Řád v tom, že respektujeme strukturu a v rámci provázení také dohodnutou „řeč“, že nechceme více, než je právě možné. Řád je také v tom, že jsme právě teď u toho, co je právě teď nejdůležitější, že podřídíme své chtění tomu VÍCE. Řád je také v tom, že s pokorou přijímáme, co přichází, aniž bychom to soudili – s vědomím, že to všechno má větší význam, kterému můžeme porozumět až později. Při focusování je řád také v tom, že respektujeme své limity – ve smyslu „Můžu s TÍM být“ a provázejícího máme jako partnera s přesně definovaným vztahem. Řád je v tom, že po něm nechceme, aby za nás něco udělal, nebo nám poskytl, co nám dosud chybělo. Řád je v tom, že provázející respektuje svou roli, přesně drží její hranice, nechce prožívajícího zachránit v žádné situaci, řád je v tom, že provázející respektuje prožívání prožívajícího s důvěrou, že právě tohle je to správné. Řád je také, že jsme si vědomi prostoru, který je nám otevřený focusingem a že se v něm pohybujeme s důvěrou, že všechno má svůj čas, všechno je správně, jakkoli se vnější obraz života může jevit jako naléhavě potřebný řešit. Řád je v tom, že když se odchýlíme, máme možnost to pocítit jako důsledek. (například: jestliže nerespektujeme zprávu: můžu s tím být- respektive “nemůžu s tím být“.) Řád je také v tom, že když se odchýlíme od základních principů focusing, máme vždy možnost se k podstatě zpráv vrátit, protože tak je to dáno a můžeme se na TO spolehnout. To je to, co nazýváme moudrost těla.
První propojení focusing a rodinných konstelací jsem zažil na svých prvních konstelacích. V roli jsem měl neurčitý, do té doby nikdy neprožitý, pocit třesu v lýtkách. Protože jsem byl už z focusing zvyklý tělesné pocity vnímat a reflektovat, tak jsem si tohoto nepříliš silného pocitu všimnul. V procesu konstelace se ukázalo, že ten nezvyklý třes je odrazem velké lítosti z toho, že mé postižené sestře nebylo dáno místo. Byla a umřela v ústavu. K neurčitému pocitu se následně přidal příběh.
Říkám, že focusing jsou pohyby duše uvnitř člověka. Pohyby duše je zvláštní, vrcholná modifikace rodinných konstelací. Na rozdíl od konstelací, které pracují na oddělení toho, co nesu za předky, pohyby duše nás „jen“ spojují se vším, co k nám patří, bez souzení.
Ve focusing je první základní otázkou : „můžeš s tím být?“ To znamená, že se prostřednictvím focusing –tj. pobývání s tělesnými pocity (…a s příběhy, které tyto pocity nesou) snažíme pobývat vlídně se vším, co k nám patří. Se vším.
Focusing nerozlišuje základní, sekundární ani ostatní druhy pocitů. Pracuje pouze s pocity, které přijdou, které jsou právě teď aktuální. Tělesné pocity nesou vše, ať se to týká historických souvislostí původní nebo historické rodiny, nebo naší vlastní odpovědnosti. Proto považuji focusing za velmi jemnou a respektující metodu spojování se s tím, co k nám patří a v jistém smyslu to proto považuji za pohyby duše uvnitř jedince. V procesu focusing přichází TO, co je na řadě a hluboký respekt TOMU VšEMU, je koncentrován právě v otázkách „můžu s tím být?… vlídně?“
V konstelacích se mnoho situací projeví silným tělesným prožíváním. Někdy se k tělesnému pocitu objeví nesený příběh- jakoby se vynoří jako vzpomínka, někdy je to naopak, že se k příběhu v průběhu konstelace vynoří nový intenzivní pocit (někdy na tělesné úrovni nereflektovaný, jindy ano – dokonce někdy jako dramatický okamžik).
Kde se takové pocity berou? Stejně jako ve focusing- vynoří se „samy“. Tento posun společný RK i focusing otvírá možnost nastolení rovnováhy v systému. Ať už se jedná o systém rodiny nebo o vnitřní systém jedince.
Stejně ve focusing jako v RK je pro proces důležité udržet strukturu, ale nechat současně proces plynout, neposuzovat, nehodnotit. V konstelacích se o to stará lektor, ve focusing je to struktura provázení.
O to, co je právě teď na řadě, aby se ukázalo, se jak ve foc., tak v Rk stará vnitřní vědomí= tělesná moudrost focusujícího/ protagonisty. Kam se posune konstelace nebo focusing, je závislé na aktuálních vnitřních možnostech člověka.
Nejsilněji se propojení RK a focusing projevuje v oblasti SOUNÁLEŽITOSTI, tj. tématu „co ke mně patří, to ke mně patří navždy“, a v opačném modu tohoto vyjádření: „odmítaného chleba, největší krajíc“.
Jestliže na základě osobního svědomí vylučuji něco/někoho, kdo ke mně patří, způsobuji tím nerovnováhu v systému, ať se jedná o systém rodiny nebo o osobnostní systém jedince. Příklad:
Když se chlapec předškolního věku počůrává jako reakci na dění mezi rodiči, chová se přiměřeně vzhledem k jeho systémové solidaritě s rodiči. Proto chtít po něm, aby se počůrávat přestal, je vlastně nerespektování reality, vylučování toho, co k němu/ k nim patří, a pak se to musí opakovat nebo se MUSÍ objevit něco většího. Řešení je přijetí, že za téhle situace je tento projev dítěte ok, a „pobýt s tím vlídně“, umožní rodičům i dítěti změnu.
Ve focusing i v konstelacích, pokud má člověk motivaci, je velký potenciál energie dát vztahy okolo sebe i k sobě samotnému do harmonie. Obojí – Rk i focusing vedou k vnitřní svobodě. Když se k cítěnému smyslu přidá vyjádření a dojde k AHA- efektu, který ve focusing i RK je nejvíce nesen a pravdivost jeho je ověřena tělesnou změnou. Obvykle jako úleva nebo jako impulz udělat dosud nevídané.
Oba procesy jsou propojené přinejmenším ještě jedním prvkem.
Zkušenost oddat se tomu, co přichází, umožňuje v konstelacích „vidět“ hodně daleko v rolích. Také zkušenost z focusing- nehodnotit, neposuzovat otvírá prostor v RK prezentovat s co možná největší přesností své pocity a přesné vyjádření jich samotných nebo s nimi spojených informací, stejně jako když se ve focusing hledá vyjádření (…je to jako když…, nebo co je ZA).
Moje zkušenost ze současných focusingů je taková, že se mi v určité fázi procesu focusing – zpravidla, když čekám na vyjádření změny- začnou objevovat konstelační souvislosti i rodinná tajemství, nebo osobní odpovědnost, na kterou jsem dosud nenahlédl. A samozřejmě také základní konstelační téma- vztah k otci a matce. Přichází to, co je jádrem procesu focusing, tj.aha- efekt spojený s docela konkrétním postojem, zjevenou událostí atd.
Tohle spojení je možné až po určité době focusování. Považuji to za další úroveň focusing. Je zřejmé, že je k tomu také potřebné znát dobře konstelační principy. Stejně jako je pro přesné vyjádření v konstelacích dobré mít tuhle zkušenost zažitou z focusing.
Při stavění konstelací vlastně lektor „hledá“ pro protagonistu řád- vlídný prostor pro to, aby se mohla uskutečnit změna. Je to jako hledání vlídnosti při setkání s obtížným místem, tělesným pocitem, při focusing. V Rk k tomu lektor používá techniku přerámování. Pokud se lektorovi podaří nalézt „správné vyjádření“ pro klientovu obtíž, tak změnu klient pocítí na tělesné úrovni jako změnu svého původního prožívání daného problému.
Pokud by protagonisté byli schopni při RK vyjádřit svoji motivaci definováním aktuálního tělesného prožívání v kontextu své motivace pro konstelace, mohlo by se pracovat možná jen s tělesnou motivací, vycházet z toho TÉMATU, podobně jako ve focusing.
Rozdíl je ale v tom, že při focusing se nepracuje s vrstvou předků, ale pouze s pocity—ne s fakty. Tělo jistě nese celou historii vědomou i nevědomou, ale systémové souvislosti nejsou dostupné metodou focusing (i když se někdy identifikovatelné nebo neidentifikovatelné podobě vynoří ( viz výše).
Co je stejné, je cítěný smysl a tělesný posun při změně – při přijetí toho, co ke mně patří i když to patří do jiné úrovně předků: „Beru to všechno jako součást svého osudu. Souhlasím, ano, děkuji.“
Tady je společný také spirituální rozměr obou metod. Pokora k tomu, co se mi objevilo a také vděčnost za dar mít tu možnost právě tohle zažít.
Stejně jako ve focusing tak i v konstelacích není výjimečné, že skutečný význam nesený pocitem se ve focusing objeví až po čase jako AHA efekt a celý význam proběhlé konstelace může protagonistovi dojít až po několika letech při „náhodném“ propojení. Obojí také v tomto smyslu mají, že pokud „neposuzuji, neopravuji…“, význam, nebo zpráva se zjeví jako dar. V tom je z pohledu biospirituálního focusing právě spirituální rozměr. Rozměr „bio“ je obsažen v práci s tělem a tělesnými pocity.
Společné mají také to, že jako provázející ve focusing i jako zástupce v RK nebo lektor se nesmíme svými „dobrými záměry“ stavět do cesty protagonistovi. V Rk je prostě nutné například říct, že tohle není můj otec a ve focusing „jen“ provázet a nenechat se strhnout k zachraňování například tím, že nedodržíme čas určený pro focusování, nebo budeme litovat prožívajícího, nebo mu radit při rekapitulaci, na co ještě zapomněl, když si sám nemůže vzpomenout.
Obojí je ve skutečností vlastní pýcha, vycházející z našeho přesvědčení, že protagonista není s to unést, co k němu patří a že JÁ vím, co je pro něj dobré. Pokud máme mluvit o vnímavé přítomnosti ve focusing, pak takový postoj je pravý opak. Nejen že nejsme k dispozici pro protagonistu, ale už vůbec se nedá mluvit o vnímání protagonisty, protože v takto pojatém provázení myslíme na sebe a na svá zranění. Pak se jedná o zneužití focusingu, Rk a protagonisty.
To, co nám umožňuje se takto nezaplétat, je struktura focusing a v RK pak odvaha přijmout život takový, jaký je bez souzení.
Absolutní přednostní focusing před Rk je, že focusing nás vede po cestě, kudy právě teď máme jít. Při focusing jsme neseni větší silou, bez mocenských ambic nebo vzdoru a požadavků naší osobnosti. Focusing nás vede k „cíli“ bez naší vůle, jsme „zbaveni“povinnosti rozhodovat, kudy se vydat. V Rk si témata volíme sami, vybíráme je často/někdy na základě požadavku osobního svědomí. Pak jsme lapeni v systémové loajalitě a tak nespokojeni.
I když ve focusing zprvu nejsme s to rozlišit převzaté a vlastní pocity, to je z jistého pohledu nevýhoda, protože se zabýváme tak zapletením z minulosti, z většího pohledu ale i tak jsme v proudu života takového, jaký je, a dřív nebo později se rovnováha nastolí. Kdo zná pravidla RK a má odfocusováno, je pak také schopný uvidět, jestli jsou prožívané pocity převzaté nebo ne.
„Jestli jsme TO už jednou přežili, tak teď taky“, i když to naše mysl dávno vytlačila nebo jsme to vůbec nevěděli ve své hlavě. Ale naše tělo ví všechno, má s námi bezmeznou trpělivost, skrze něj se můžeme mnoho věcí dozvědět, dostáváme příležitost v těle cítit bolavá místa, když se nás něco dotkne.
„Jen s tím buď, neposuzuj, neopravuj, jen s tím buď a všimni si změny- i na tělesné úrovni“, ať se jedná o focusing nebo informaci z RK.
Příběh:
Jednou jsem s dcerou mluvil o vzpomínce, jak se s ní její maminka vybourala na kole. Sjížděli jsme s kopce s dětmi, já se synem v sedačce na zádech a manželka s 3letou dcerou na sedačce mezi řidítky. Přejížděli jsme koleje a manželce podklouzlo kolo a praštily sebou o koleje.
Když jsem zastavil, uviděl jsem, jak mojí holčičce visí bezvládně ručička z bundy a že ji má nejméně zlomenou. Nakonec jí ale nic nebylo, nikomu se nic nestalo. Dceři byly 3 roky a mně tehdy 28 roků.
Když mi bylo 56 roků, při jednou focusingu se objevila tato vzpomínka a spojila se s mou dlouhodobou obtíží s pravou rukou. Ukázalo se, že tohle trauma jsem já nesl ve svém těle. Byla tam obsažená také bezmoc z „nepřítomnosti“ mé manželky, což mělo za následek, že nesprávně najela na koleje a spadly.
Tohle všechno jsem si ale celá desetiletí vůbec neuvědomoval. Tělo to ale vědělo a nakonec mi zpráva přišla. Prostřednictvím focusing.
Pertoltice , 30.10.12; 24.11.2018 Igor Pavelčák