Rubrika: Aktuality

Rodinné konstelace odkrývají rodinná tabu a systémovou loajalitu, která brání jedinci žít svůj život naplno. Cílem rodinných konstelací je nastolení rovnováhy v systému. To se pak promítne v životě protagonisty i jeho blízkých. Nebývá výjimkou, že když je v procesu rodinných konstelací “vyhověno” zakázce protagonisty, případně “jak je dobré, aby TO dopadlo”, nebo dokonce morálce, nerovnováha v rodinném systému se nejen nevyrovná, ale ještě více se prohloubí. Proto je nutné, aby zástupci neměli žádný koncept a byli plně oddáni tomu VÍCE, co přichází, a autenticky to sdělovali. Ještě důležitější je tento postoj u lektora.

Když přistoupíme ke svým přesvědčením s pokorou, můžeme kromě svých omylů také vidět a získat dosud neviděné možnosti (například: odkud pramení potíže mého dítěte ve škole). Pokora ale vyžaduje odvahu – odvahu být šťastný, protože trpět je snazší.

Dívka jedoucí na koni prosluněnou krajinou, v rukou mobil, soustředěný pohled a kůň jde “sám” – asi ho ovládala tím mobilem. (Později dívka spatřena u brány, už sama, opět s mobilem v ruce. Možná si potřebovala ještě něco s koněm dořešit).

Když muž obdaruje ženu, žena otěhotní a pak dítě porodí, nezbývá dítěti nic jiného než žít šťastný a naplněný život.
Pořadí: 1. muž obdaruje ženu; 2. žena otěhotní; 3. žena dítě porodí …

Jestliže žijeme život v křivdách a stížnostech, jsme neuctiví ke všem, kteří byli před námi. Současně s tím přicházíme o možnost mít sebe – vědomí, a v důsledku toho si to své (svůj prostor a hranici) chránit.

Když se žena “rozhodne” být vychrtlá, anorektická, kost a kůže, nemenstruuje, má zaručeno, že pro muže nebude atraktivní, a vyhne se tak možným potížím, které vznikají v partnerstvím s mužem: nechtěně neotěhotní, neumře při porodu, nemusí řešit svou nevěru a ni nevěru partnera, nemá na starosti děti a může se věnovat jen sobě a svým záměrům- případně matce atd. “ZA TO” ale platí. Její život se odehrává výhradně v konceptu OBĚŤ – AGRESOR, v tomto případě převážně v agresi sama k sobě = vražda ženství. Otázka je, co dělá matka takové ženy? Místo aby pustila loajalitu ke své původní rodině a přijala odpovědnost i za své partnerství, tajně souhlasí se smrtí svého dítěte. Taková je síla dětské slepé lásky. Loajalita má mnoho podob. Každý sám…

Děti shánějí/volají matku, jen když od ní něco potřebují. Jinak si na ni ani nevzpomenou. Její investici berou jako samozřejmost. Dospělé dítě nepřestává matce děkovat v KAŽDÉ situaci.

Rodič nemá přestávku. Usilování o SPRÁVNÉHO RODIČE je ale jedna velká přestávka. Podstatou je vzdor k původní rodině a snaha vyhnou se vlastní vině. Dětem stačí RODIČ.

Cítíme vinu, když jako rodiče nedáme dětem, co jim dát máme. Svou vinu se snažíme zakrýt různými argumenty nebo rádoby kompenzačními skutky – hlídáme vnoučata, financujeme rodiny dětí, těžce onemocníme atd. Nepřijetí viny násobí nerovnováhu v původním rodinném systému a ztěžuje pozici dítěte v nové rodině.

Když se dítě zlobí (bojí, povyšuje, odmítá, chápe…) na svou matku (otce), na hluboké úrovni se cítí vinné. To nemůže vydržet, a tak se trestá (pije, úrazy, kariera, nefunkční vztahy atd.). “Svůj” život často žije v pozici oběti a za svou nespokojenost viní vždy někoho vně.

Sebeuvědomování – sebe- vědomí – sebevědomí

Nepomáhá zrychlit internet, nové funkce v telefonu, umělá inteligence, více peněz (=více dluhů), nové dálnice, železnice, nový vůdce… Tak pocit bezpečí nikdo nemůže získat. Před tím svým nemůžeme nikam utéct ani se schovat. Lepší než plavat proti proudu je v proudu plynout. Každý sám, každý s tím svým.

Nefunkčnost systému se projevuje nerovnováhou a ta zase symptomy. Nejprve malými, pak velkými (války všeho druhu) a pak se systém “zhroutí”- například se už nenarodí děti, rodina se rozpadne atd., protože je na síly, udržující systém dynamické harmonii pohromadě a funkční, příliš velký tlak. Nefunkčnost společenského systému je velmi dobře vidět v současné době na tom, že se fungování Západu hroutí, když se zastaví dodávky plynu a ropy, nebo aktuálně, když není bezpečné převážet zboží do Evropy přes Rudé moře. Jakkoli je patrné, že “něco není správně”, převažuje tendence chtít opravovat porouchané děti, nebo jak nahradit deficit požadovaného zboží místo opravdové systémové změny. Dělat “píčoviny” nevyžaduje odvahu, jaké je potřeba, když se přijímá vlastní odpovědnost a přiznává vina.

Z toho, že jsme se MY narodili, je zřejmé, že TO VÍCE má na TO VŠECHNO své řešení. A to bez ohledu na to, jestli jsme aktuálně spokojeni, jestli nám to vyhovuje, nebo dokonce jestli ještě právě MY žijeme. Čí předci nezvládli epidemie, války, zneužívání, nevěry, nemanželské děti, krutosti, nespravedlnosti, despotické vládnutí, lži a manipulace atd., Ti tu s námi nežijí.

Na hloubku systémové nerovnováhy naší části světa nejlépe ukazuje téma plození dětí. Děti se rodí ze sexu mezi mužem a ženou. Kočce žádná jiná kočka koťata neporodí. Kocour se neptá, s jakým pohlavím se narodila nebo se cítí. Jednoduché.

Nebudeme nepříjemně překvapení, když přijmeme fakt, že velká část rozhodnutí, jde proti řádu, případně proti zájmu celku. Je to proto, že jedinec, jakkoli by se to zdálo absurdní z hlediska následků, upřednostní “vždy čisté svědomí”- tj. systémovou loajalitu. Tak rodiče vodí své děti do opravny k psychologům, na únavu pijeme kávu místo odpočinku, na stres alkohol nebo jídlo, dělají se výhodné obchody, politici ustupují Hitlerům, osvobozují nebo pomáhají, kde si usmyslí atd.

Pro dítě je přijatelnější za svou bolest nespokojenost obvinit otce, než “obvinit” matku. Je to proto, že když ukáže vinu matky- například v konstelaci, navždy přijde o svou hýčkanou iluzi, že jednoho dne od ní dostane, co jako dítě potřebovalo.

Říkáme: můj manžel/manželka, moje dítě… Ve skutečnosti, ještě mnohem méně než děti, “vlastníme” partnera. V potřebě vlastnit se odráží naše nejistota, deficit matčiny investice a náš nesouhlas s ŽIVOTEM takovým, jaký je. Řešením je opravdový souhlas. Začátek je v poděkování matce.

Mladý muž, ve zbroji proti otci, zneužitý matkou, musí vždy svou šanci prohrát.

Jestliže souhlasím s tím, že můj partner kouká chtivě i na jiné ženy a nežárlím, pak souhlasím s osudem žen. Můžu si to své ověřit na modelových (osobních) rodinných konstelacích.