Rubrika: Aktuality

Když je práce práce, tak za práci přiměřené peníze. Když je práce únik, tak peníze nehrají roli, nebo naopak jsou dokladem, jak si MĚ! váží a jsou potvrzením vlastní hodnoty.

Je nepřiměřené zlobit se na sudího, když ty sám neproměníš rozhodující penaltu. Je nepřiměřené vyčítat pořadatelům, že jsi nevyhrál, když sice střílíš nejlíp, ale do vedlejšího terče. Je nepřiměřené vyčítat OSUDU, když ty sám děláš zástupné věci a neuděláš nebo nepřiznáš, co máš. Nepřijatá vina poutá k TOMU a není možné jít vpřed.

C.L. Strauss: „Smutné tropy“: Společenský řád nemůže kosmickou hierarchii zcela přelstít. I u Bororů je možno přírodu přemoci jen tak, že se uzná její panství a že se lidé přizpůsobí jejím osudovým nutnostem.

Vybírat/plánovat si témata na focusování nebo na konstelace a přehlížet ta, která jsou právě teď na řadě, je stejné, jako si vybírat/plánovat počasí.

Co všechno mám, uvidím, teprve když zahlédnu vlastní nepokoru.

Kdo chce udělat změnu, musí na sebe „prozradit“ všechno. Když na to přijde a my si například to, co by na nás házelo „špatné světlo“, necháme pro sebe, vytváříme jinou, deformovanou realitu o sobě a světě kolem nás. Změna se nekoná a vedle potíží, kvůli kterým jsme se pustili do „změny“, vznikají nové.

Když dítě -rodič vede válku se svými rodiči, jeho konání je z místa TAM a ne TADY, kde má být. Platí to pro rodinu i firmu.

Zklamat může muž ženu (žena muže) jen v tom případě, když má žena s mužem své představy/plány, třebaže o nich ani neví. Když má žena s mužem své plány, vidí své plány a nevidí muže. Pak bude pravděpodobně opravdu zklamaná.

Chtít všechno podle sebe a ohraničit se je rozdíl. Je rozdíl chtít NĚCO a chtít TO, co chci doopravdy.

Když se rodič dostane k sobě, děti mají volno, nemusí se o rodiče starat a jsou svobodné. ŘÁD. Když se rodič chce „dostat k sobě“, aby „osvobodil“ děti, je to záměr a tudíž NEŘÁD. Vedle odmítání, co k nám patří, jsou děti v takovém případě na prvním místě místo rodiče.

„Zabojuj o lepší známky“, bojují tenisti o titul, zemědělci o úrodu, podnikatelé o zakázky, je tu boj za národní zájmy a bojují taky zcela už samozřejmě vojáci proti sobě ve válkách v době, kdy bojují fotbalisti o postup. Většina lidí v dětské loajalitě přijala BOJ jako normu pod vlivem osobního svědomí, aniž si uvědomuje, že se jedná o program moci/mocných. Kam vede BOJ je vidět právě na těch fotbalistech, jak se hnusně navzájem okopávají, podvádějí a staví se za chudáky, místo aby jen hráli hru. Jakoby i v tomto „boji“ šlo právě jen o život.

Dítě nemá jinou možnost, jinou alternativu pro vlastní přežití, než věřit všemu, co mu systém předkládá jako obraz světa. Kdyby to nepřijalo, bylo by vyloučeno a pro dítě by to znamenalo konec. O to se stará v rodinném systému osobní svědomí a ve společenském systému propaganda a bezpečnostní složky. Dospělý člověk právě z úcty k původnímu systému „musí jít „proti“, aby dospěl. Tahle zrada mu umožní vidět věci i z jiné perspektivy, jakkoli existuje riziko trvalého vyloučení, někdy vězení nebo smrti. Věci rodinné i společenské. Níže jedna z možností.
https://www.youtube.com/watch?v=yU2ItjqV0VI

Nikdo z nás nemůže vědět, jestli TO TEĎ je dobře nebo špatně. Význam se ukáže až pak. Princip POŘADÍ – bez prvního by nebylo to druhé.

Pro dítě, které „nedostalo“ od matky „dost“, může být vysvobozením přestat hromadit pro sebe a hledat za TO náhradu. Jakmile vstoupí do rovnováhy dávání a braní a začne DÁVAT bez nároků a požadavků, dávat jen tak, dostane TO VÍCE. Dostane se mu také porozumění, proč se jeho věci děly tak, jak se děly, a přiblíží se k pochopení svého úkolu ZDE. Nejlépe je tento princip vidět na rození/nerození dětí.

Když tehdy misionáři v Brazílii dorazili do jedné domorodé indiánské vesnice, uviděli hladové a nemocné obyvatele a opravdu neutěšené životní podmínky. V očekávání svých představ se jich zeptali, co by potřebovali ke zlepšení jejich situace, a očekávali, že domorodci budou mluvit o jídle, lécích, nástrojích atd. Oni dlouho přemýšleli, takový dotaz byl mimo jejich uvažování, až nakonec řekli, že kdyby něco, tak aby nebyla zima tak dlouhá. Misionáři navenek litovali původní obyvatele, ale ve skutečnosti litovali sama sebe v představě, že by měli žít takový život jako ti domorodci. Oni žádný problém neměli.

Vždycky utrpí ztrátu partnerství a děti, když jeden z rodičů s dětmi udělá koalici, protože je to vždy proti druhému rodiči, a to i přesto, jak „dobře“ je to myšleno.

Zbabělost je symptom, kterým se prezentuje odmítaná slabost, přičemž „slabost“ je samotným protagonistou chápána jako nepřijatelný a odsouzeníhodný stav. O své slabosti i zbabělosti protagonisté vědí a tenzi (napětí) z této reality a jejího odmítání řeší tím, že se obklopí souvěrci a/nebo, že po „válce“ vylezou z úkrytů a „konají spravedlnost“. Speciální kategorií jsou lidé, kteří se dobrovolně dávají do služeb organizací, kde je násilí pracovním programem a agrese a moc jsou institucionalizované. Přijetím slabosti (přijetím sebe sama se vším) dochází k posílení.

Zkušenost ukazuje, že ustupovat agresorovi nebo oběti nepřináší zamýšlenou systémovou rovnováhu ve smyslu DÁVÁNÍ a BRANÍ. Je to proto, že agresor i oběť chtějí vždy VÍC. Předpoklad, že když dostanu, tak taky dám, tady neplatí. Systémová síla rovnováhy ale působí stejně, ale zde „motivuje “ k novým požadavkům a argumentům ve snaze zakrýt vlastní vinu z porušování systémových pravidel.

Někdy si děti myslí, že je to jejich vina, že je jejich matka nevidí.

Když se dítěti, jako dospělému člověku, „dostane“ příležitost vystoupit z loajality k původnímu systému, když má to štěstí, je to výjimečná věc a NENÍ to JEHO VINA, že se „kvůli“ němu ONI musí o své věci starat sami. Být šťastný vyžaduje odvahu.