Pohádka o revoluci 17.11. 1989

Milé děti, výsledkem „sametové“ revoluce v roce 1989 je to, že v roce 2026 máme v čele státu prezidenta komunistu, předsedu vlády komunistu a v čele ústavního soudu taky komunistu. Konec pohádky o revoluci!
Pro dospělé: Vina není přijatá a zaplacená, musí se opakovat.

Odkud se vzala pýcha?

Je divné, že člověk zachází se Zemí, jako by mu patřila a všichni ostatní, kdo na ní žijí, jsou pod ním. Dokonce mnohá náboženství a vykladači Božích přání mají teorie o nadřazenosti člověka, které zvíře je OK a které ne, a skrze ně napomínají lid k pokoře, a přitom staví monstrózní a pyšné chrámy pro jejich bohem vyvolené. Teorie o nadřazenosti čehokoliv jsou projevem PÝCHY. Pýcha je zastíracím projevem, symptomem, základní nejistoty a strachu o život. Pýcha je zoufalý konstrukt člověka, který je jako ledovec jednou desetinou nad hladinou a dělá, že pod hladinou nic není, že rozhoduje o tom, kam se pohne, a přitom někde uvnitř ví, že je jeho vliv opravdu minimální. Jak lidé přišli na tento svět nevíme. Nevíme ani, jestli na Zemi lidé přežijí. Jisté už dnes je, že větší šanci na přežití na Zemi mají ti malí- viry a bakterie, kteří lidstvo i s UI raz dva vyhubí, když na to přijde. Zkouška pro statečné: Zkusme zkusit být ve své představě pyšní, když je nám opravdu špatně, nebo když máme smrtelnou nemoc nebo zranění, a jsme tak přímo konfrontováni s vlastní smrtelností.

Černá vina

Skončil světový turnaj v ženské tenise a čtyřhru vyhráli jedna úplně bílá a jedna úplně černá hráčka. Ačkoli vyhráli obě stejně, největší ovace sklidila ta černá. Je to proto, že v Americe si černoši udržují pozici oběti. Jakkoli je pravda o otroctví a následné diskriminaci černochů mezi bílými, druhá pravda, která se neříká, je to, že i v Africe si sami černoši dělají hrůzy i v dnešní době. Hraje se tu na černou vinu, španělskou vinu a Maurové, německou vinu k mrtvým z 2. války, českou vůči sudetským Němcům, ruskou, ukrajinskou, japonskou vůči Číně, Srbové a Chorvati a tak do nekonečna. Kdo se nenechá zmást, může uvidět, že tento koncept a čirá agrese oběti, slouží jen k mocenským zájmů vyvolené skupiny. Magnetické pole oběti funguje i na „veřejnoprávní média“, nebo v rodinném systému. Černá vina není jen odkaz na barvu, je to hlavně odkaz na zlo s tímto scénářem spojeným. Černou vinu má matka, která své dlouhodobě nemocné dceři „nedoporučí“ účast na semináři, kde by hrozilo, že se dcera může osamostatnit a kde by se případně odhalilo rodinné tajemství. Dítě nikdy nemá vinu za to, co udělají jeho rodiče, případně předci, je nedůstojné, aby za rodiče dítě platilo.

Stejní

Tak dlouho budeme používat chytrou „umělou inteligenci“, vždy NÁM okamžitě k dispozici jako nikdo nikdy předtím, až ji začneme považovat za nejlepší matku, jakou jsme kdy měli. Texty budou stejně precizní (my budeme tím pádem taky precizní), dokonalé vygenerované obrázky kvalitní stejně, názory budou stejně správné a postupně přestane platit: „Každý sám, každý s tím svým“. Místo závislosti a slepé lásce k původnímu rodinnému systému, „kde mě neviděli“, se odevzdáme do rukou majitelům systému. Naštěstí je tu vedle ĎÁBLA také BŮH.

Platí

Eva svedla Adama a její vina platí. Je ve všech ženách dodnes. Vina končí přijetím viny, historicky se to nestalo, a v dnešní době rozvinuté emancipace je těžko něco takového očekávat. Mužům na druhé straně nepomůže upalovat „čarodějnice“. S osudovou přitažlivostí k ženám muži můžou pouze souhlasit a přijmout ji bez pocitu ponížení nebo agrese. Nakonec, byli u toho.

Ukradená matka

Matka je matka a nikdo jiný. Ideální je matka na značce, což je jediná pozice, jak může vidět své dítě a dát mu, na co má nárok a co jako „výživu“ potřebuje. Vzhledem k tomu, že žádná ideální matka neexistuje, dítě „nedostane VŠECHNO“, a tak se musí o nějaké potřeby postarat samo. Když se objeví někdo, kdo mu slíbí ideální matku, nebo o kom si dítě vysní ideální matku (partner, politik, doktor, sport, kniha…), a pak NIC!, je to pro takové dítě ZRADA do té míry, že zrádce je nutné „zabít“. Pak se lidé soudí o děti a chodí stávkovat, rabovat, zabíjet lidi, když JIM „seberou dotace“ = ukradnou matku, místo aby přehodnotili svá dětská očekávání a začali se dospěle starat o to své. Matku dítěti nikdo nemůže ukrást.

Nechtějí

Někteří lidé, když dosáhnou určité míry spokojenosti, nechtějí přijmout, že dobře se mají díky tomu, co VŠECHNO dostali od rodičů. VŠECHNO znamená to „dobré i to „zlé“. Mají představu, že kdyby ne toho zlého, mohli se mít ještě lépe, a že dobře se mají jen svou zásluhou. Opomíjejí skutečnost, že dobré i zlé jsou jako patníky u cesty, které nasměrovávají jejich cestu, bez kterých by nemohli dojít, tam kde jsou.

Sranda

Když „tady přestává všechna SRANDA“ a nastupuje za vším a všude DRAMA, je to znak oběťového scénáře. Někdo řekne vtip třeba o blondýnkách, o Židech, Cikánech, hokejistkách atd. a v rádiu je týden rozborů o tom. Takový scénář se tak snadno chytá mezi prostým lidem i vyvolenci proto, že většina lidí žije v pozici oběti (trpět je snazší), a i když každý jeden má svůj příběh utrpení, své drama a své VINY, kdo „netrpí s námi“, je navždy proti nám jako úhlavní nepřítel. Magnetické pole oběti vyžene lid na náměstí, kde na chvíli, pod jedním praporem spravedlnosti, můžou zapomenout na svůj hlavní úkol žít v řádu naplněný život, a kde můžou bojovat za právo mít mobilní telefon při vyučování, nebo vlastnit na každý den jiné pohlaví. Přestane všechna sranda, až k nám začnou utíkat cizí národy, nebo začnou padat bomby a začnou se hromadit skutečné oběti, buď zapíchnuté nebo zastřelené. Na prostoru pro srandu se pozná systémová rovnováha. Když je v rodině jen dusno, všechno je drama, žádná sranda, všude samá křivda a nespravedlnost, je čas přehodit výhybku.

Největší dar

Největší dar, který může dítě dostat, je život. Některým lidem je to málo a na všechno možné si stěžují a VŠECHNO si nárokují. I to, co není možné – zejména jiné rodiče, jiný osud, nesouhlasí s ŽIVOTEM, jaký je. Pak se odsoudí k životu v debaklu. Systémově porušují pravidlo dostanu DOBRÉ, dám DOBRÉ.

Jako když

Jako když chceme jet na běžkách a nevezmeme si běžky, jako když chceme jet autem a nenatankujeme, jako když chceme studovat školu a nedáme si přihlášku, je stejné vzývat a uctívat nějakého boha nebo jeho zástupce zde a neuctívat a nepoklonit se nejprve rodičům. Je to, jako když křičíme na lavinu: „Stůj“. Nic z toho, co si přejeme, se nestane.

Odchod

Odchod z domova/z rodiny je zásadně něco jiného než útěk z domova. Odchodem získáváme volnost a projevujeme úctu a samostatnost. Útěkem vyjadřujeme nesouhlas a zesilujeme pouto, které nás drží destruktivním způsobem v původní rodině.

Tělem

Velká část lidí nevěří zkušenostem svých rodičů, dokud jim událost neprojde tělem. Že ta „neposlušnost“ není žádný pokrok, se obvykle ukáže až pak. Štěstí má ten, kdo rodiče neposlouchá „přiměřeně“, a k rozumu a pokoře stihne dorůst ještě v době, kdy by ty největší hrůzy mohly teprve přijít. Truc je pýcha a pýcha je tak či tak projevem systémové loajality.

Císařský parchant

Prezident Masaryk jistě nějakého otce měl. V jeho životě je tolik náhod a protekce, které by pro jiné syny kočích nikdy nebyly k mání. Syn kočího by se snad mohl stát prezidentem jedině za socialismu, dřív těžko. A stalo se. Jestli je ale jeho pravým otcem císař František Josef I. a je to systémové tajemství (vyloučené ze systému), pak není divu, že císařského parchanta dnes na Hradě zastupuje člověk, který se svým vystupováním jako císař staví a podobně vypadá. A kdo ví, jaký příběh má současný prezident ve své rodině. Bohužel jsou tu rozdíly: První prezident říši zničil a zavedl korunu, současný chce zpět zavést říši. Ale systémově to smysl dává – odmítaného chleba… Lepší by bylo, kdyby si to chlapci vyřídili doma a netahali to do vážných věcí a nás všechny do svých zapletení (srač…k).

Odejít

Odejít od rozdělané práce bez přijetí odpovědnosti strhává do pozice oběti nebo agrese více nebo méně všechny zainteresované. Slib „Já to udělám“ a pak nic a následuje jen velké ticho nebo výmluva, vytváří koncept přerušeného sbližování. Dělají to nepoctiví řemeslníci, kolegové, podřízení i nadřízení, úředníci, politici a jejich nedodržené smlouvy o „spolupráci při…“ a dělají to také rodiče dětem, když si je narodí, a pak nejsou „doma“, jak slibovali. Kvůli dluhu vůči dětem pak rodiče „nemůžou“ umřít, nebo umřou předčasně (sebevražda), aby se vyhnuli dluh splatit. Rodiče mají dětem dát, co jim „slíbili“ do té míry, jak jen to je možné. A co jim nemůžou dát, za to přijmout odpovědnost. Pokud dlužník nezaplatí sám, dluh z odejití od rozdělané práce pak platí jeho potomci.

Co by se stalo

Co by se stalo, kdyby neprosadili obrozenci češtinu a nedošlo by k národnímu obrození? Mluvili bychom německy? Mluvíme česky, máme svůj stát i přes nepřející snahy. Ambice „integrace“ různého OSOBNÍHO SVĚDOMÍ, jak ukazuje historie i dnešní svět, je jen snaha mocných po ovládnutí světa, na nejhlubší úrovni je to potřeba opatřit si ideální matku a pocit bezpečí. Protože osobní svědomí skupiny (národa) je různé, proto „integrace“ pod jednu normu není trvale možné a různé si svou existenci musí obhájit. Na úrovni rodiny konflikt osobních svědomí nevyhnutelně probíhá mezi mužem a ženou v rodinném dramatu „Jak se budou vařit knedlíky“. Pro všechny platí pouze základní systémové pravidla a nerespektovat to je spojeno s vinou.

Nic na tom není

Nic na tom nenormálního není, když si dítě vybere koníčka nebo povolání jako jeho rodiče nebo předci. Máme tradici houslařů, muzikantů, sportovců, syn přebere otcovu kovářskou dílnu, hospodářství atd. Potomek má relativně na výběr, ale když je k tomu tak blízko a když k tomu má ještě dispozice, zvolit něco jiného ho často ani nenapadne. Obtíž nastává, když všichni, včetně prarodičů, vkládají své nenaplněné ambice a očekávání do dítěte. Pak máme doktory, kteří šli studovat medicínu, ale nikdy to nechtěli dělat, zničené sportovce, protože na to neměli a museli, neurotické děti z nepřiměřených nároků rodičů… Dítě z lásky vyhoví a má představu, že až naplní tato očekávání, že bude viděné, že se konečně dostane taky na něj. Čeká v loajalitě až do konce života, zatímco jeho aktuální žití je plné komplikací, protože žije pro to TAM, ale není TADY.

Povýšenost

Povýšenost bývá mnohdy symptomem deficitu základní životní jistoty. Kdo nedostane od matky, tomu bude chybět celý život. Přiznáním se se povýšenosti snadno, kdo chce, vyhne.

Neodpověď

Když se někdo někoho zeptá a ten neodpoví, nebo se vyhne a „odpoví“ na něco jiného, vzniká mu tím vina a dluh. Lepší je se při – znát (sounáležitost), že nechci odpovědět. „Nechci odpovědět“ je důstojné pro oba a je to princip rovnováha dávání a braní, i když tázající nedostane, co původně požadoval. Jsou ale situace, kdy je nutné lhát a na dotazy neodpovídat. Jsou to situace, kdy systém si to od jedince žádá, kdy „jde o život“ (pravidlo pořadí- řád).

Lepší je

Lepší je, když muž chce vášnivě ženu jako ženu a žena muže jako muže, než když žena chce muže, aby nebyla sama (stará i mladá), nebo aby měla děti, muže na poličky a na nošení těžkých věcí. Totéž platí pro muže. V tom smyslu chtít „jen“ sex mezi mužem a ženou je „rovnější“ než skryté záměry, obvykle kompenzující „nedostatek matky“ -tj. pocit opuštěnosti, nejistoty, obavy z budoucnosti/minulosti, chybějící mateřský servis atd.

Chci

Chci odpověď od obhájců dovozu cizinců na práci do Čech i do jiných zemí: Jak to, že jinde mají lidí, že jim přebývá, a u nás nejsou? Nebylo by lepší omezit výrobu a nechat Čechy Čechům, a tak zachovat princip systémové rovnováhy?: Nejsou lidi – není výroba; nemáš 3 koruny – nemáš rohlík.