Rubrika: Aktuality

„Nikdo není víc slepý než ten, kdo nechce vidět.“

Když máme štěstí, je někdo s námi, když se bojíme, obáváme – když máme strach. Na strach je nejlepší maminka, případně někdo, kdo nás doopravdy vidí ( = vnímavá přítomnost). Stejně jako je strach vždy individuálně prožívaný a nesdělitelný pocit ( = cítěný smysl), jsme stejně individuálně vždy nakonec na SVŮJ STRACH nevyhnutelně sami.

Někdy trvá delší čas, než „uslyšíme“ opravdový význam ZPRÁVY, která okolo nás opakovaně krouží a ne a ne „přistát“. Brání tomu staré koncepty a, kupodivu, i staré zisky z nich („trpět je snazší“). Platí, že KAŽDÝ! potřebuje přiměřenou dávku utrpení na to, aby udělal změnu, a že změna se musí dělat.

Na jaře všechny samice rodí a některé furt, i „mimo sezonu“. Rodí, rodí a rodí, jak to jde. Jen lidské samice „mají možnost“ si vybrat. A tak rodí, jen kdy se jim chce, případně nerodí. NEDÁVAJÍ, co dát měly a v tom smyslu jsou vinné. Je to vina ženy vůči mužům, že jim neporodila tolik dětí, kolik měla.

Při rodinných konstelacích je možné nahlédnout na rodinná tajemství, tabu a lži, a tím se nastolí systémová rovnováha, což je jednou z podmínek pro opuštění systémové loajality. K procesu DOSPĚT neprospívá, když protagonista vědomě „nehodící se“ informace tají, nebo dokonce o nich lže. Na důvodu a motivaci nezáleží, vždy jde PROTI přijetí vlastní odpovědnosti ve smyslu osobního a kolektivního svědomí.

Milá maminko, nikdy ti nemohu vrátit, co jsi pro mě udělala. Ať to bylo málo nebo dost, dostal/a jsem od tebe život, a tím i možnost ho prožít naplněně a šťastně. Jestli budeš po mě chtít, abych ti o dovolené zaléval/a kytky, udělám to právě proto, i kdybych případně s tvým požadavkem měl pocit zneužití. Milá maminko, vždycky TO, co jsem jako dítě od tebe nedostal a měl, budu chtít a obtížně přijímám, že to nikdy nedostanu. Proto nemůžu pro tebe udělat všechno, co by sis přála. To by pak nezbylo nic pro mě a pro moje děti.

Dítě potřebuje matku, ne matka dítě. Matce dítě „patří“ jen do doby, než ho porodí. V tu chvíli je její dítě vydané všanc ŽIVOTU se vším. Všechny ženy to hluboko v sobě vědí, a proto se o děti tak bojí. „Vědí, co dítě čeká“. Matka je si TAM UVNITŘ vědomá svého dílu viny vůči dítěti za to, „co mu má dát a nedá“ ze své vlastní loajality k původní rodině. Když neotěhotní, nebo dítě zabije, nebo ho odloží, už se „nemusí bát“. Když matka dítě „nepustí“ , „nemusí se bát“ a nemusí cítit svou vinu, protože „ho má ještě neporozené v břiše“. To všechno se děje, když MATKA NESOUHLASÍ S ŽIVOTEM, JAKÝ JE.

Stává se, že si vzpomeneme na naše důležité rodinné nebo osobní události třeba až v dospělosti, nebo i ve stáří. Dřív jsme jim nepřikládali důležitost, ale s odstupem dostávají nový význam. Třeba zneužívání, opuštěnost, prázdnota dítěte, vyloučení z rodiny, rodinná tabu, milenec matky, mrtvý sourozenec, postižení, rodinná vina atd. Když se nám to stane, jsme obdarovaní. Když se nám TO NESTANE, zůstáváme v loajalitě. Stát se to může jedině, když každý sám a každý s tím svým pracuje.

Není pro nás bezpečné přijmout nějaké tvrzení, aniž bychom znali kontext. Například: za slabost současných mužů může jejich otec, odsun Němců po válce byla nespravedlnost, válka na Ukrajině je naše válka, pomáháme rozvojovým státům ke spravedlivému zřízení, otec je ten, kdo se stará, kdo jsou odpůrci demokracie atd. Jestliže kontext přehlížíme, je to podobné, jako když přijmeme, že mléko se rodí v krabici v obchodě.

Lidi pobuřuje oprávněně, když sociální dávky mají dostávat spoluobčané, kteří si za ně kupují a berou drogy – třeba alkohol a cigarety, nechtějí za prací dojíždět nebo nechtějí dělat práci, která se jim nabízí, nebo dostávají peníze a mimořádné výhody kvůli své výjimečnosti. Obvykle se na tuto skupinu „zlobíme“, ale v tom případě střílíme do špatného terče. Oni za to nemůžou, můžou za tuto nerovnováhu ti, kdo o tom rozhodli. A ti se rozhodují tak proto, že sami mají vinu z výhod, které si opatřili – například žijí v přepychu, disponují mocí, nemusí do války, přihrávají si zakázky, co neprojde jednomu, jim projde atd., a tak mají představu, že rozdáváním svou vinu vykoupí. Nejen že nevykoupí, ale jen zvýší v systému nerovnováhu. Společensky se to řeší utahováním šroubů a zavíráním „odpůrců“ a nakonec rozpoutáním války. Celá staletí stejný proces. V tom smyslu není žádná naděje na změnu a je možné jen to přijmout jako ŽIVOT se vším.
Kde ale můžeme docílit větší rovnováhy, je „pro všechny stejně“ v rodině, případně v práci, když jsme „šéf“. Jako rodič si dám pozor, abych nebyl nemocný, abych mohl DÁVAT dětem, a ne aby se oni o mě musely starat. Malé nebo postižené dítě vyžaduje větší – lépe JINOU péči než ostatní děti, ale stále platí „pro všechny stejně“. Není bez následků, když dítě přebere starost o rodiče nebo sourozence, jakkoliv to navenek může působit jako „dobré vychování“.
Omyl je představa, že všechny děti můžou chodit do jednoho typu základních škol, že je to právě princip „pro všechny stejně“. To implikuje, že všichni žáci pak následně můžou být jaderní fyzici. Proto známkování je určitý druh kategorizace a je vyjádřením principu pro všechny stejně ve škole- všichni mají stejnou šanci. Poskytnutá výhoda (například asistenti) se v jejich představách stává nárokem se všemi komplikacemi.
Princip pro všechny stejně může být „porušený“ jen v případě, když to „nepostižení“ necítí jako svou újmu. Na ten pocit je spolehnutí. Jedná se například o solidaritu při povodních. Koncept oběti princip solidarity vylučuje.

„Na základě výsledků „Veřejné zakázky pro Mikroregion Frýdlantsko“ budou od příštího roku používány na odpad už pouze plastové nádoby.“ … zatímco velká část mikroregionu topí uhlím a má popel do plastových popelnic nevhodný! Je tedy jisté, o „vo co de“. Zlo se šíří samo a ryba smrdí od hlavy. „Jednotný názor, jednotné hodnoty. Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Teď jde o to, ochránit naše děti, když jsme to neudělali například při kovidu, internetem, telefony. Rodič na značce!

Když muž znásilní ženu, spáchá tím sebe – vraždu. Sebevraždu na úrovni mužství, někdy doopravdy. Vždycky ale platí jeho děti, pokud on nepřijme svou odpovědnost.
Když žena doopravdy přijme osud ženy se vším, „souhlasí“ se znásilněním. Když nesouhlasí, platí její děti, nejvíce synové.

Řekl: „Život sám o sobě není až tak podstatný, musíš jen žít správně“. Ale co to je? Správně je žít podle osobního svědomí -tj. co je vyžadováno? Obětovat svůj život za „vyšší“ cíle? Mít děti je dar.

Pravděpodobně existují živočišné druhy, kde se „otec“ nebo „matka“ o potomky nestarají, nebo je někdy dokonce sežerou. V přírodě je to zařízené tak, že tyhle „děti“ s tím počítají. Lidská mláďata ale počítají s tím, že otec bude chránit tlupu, spolu s matkou zahřívat holátka a nosit do hnízda pro děti žížaly a broučky. Společně skládají potřebné na jednu hromádku. U lidí je cítit, když některý z partnerů na hromádku nedává všechno. Cítí to mláďata, partner a VÍ TO i on sám.

Je to problém, nebo je to příležitost? Jak kdo chce!

Když se lituju, stojím na místě stejně, jako když se peskuju. Vlak příležitostí odjíždí a my jsme zůstali stát na nástupišti.

Pokud nám není úplně zřejmé chování OBĚTI ve vztazích mezi partnery, rodiči a dětmi, v pracovním prostředí atd., můžeme ho nyní snadno identifikovat, když Amerika končí s podporou a financováním aktivit, které doma i ve světě dříve podporovala. Agrese oběti se projevuje nenávistnými komentáři a soudy za vlastní „práva“ a existenci starých pořádků. Taková situace vznikne vždy a všude, jestliže oběti začneme „pomáhat“ a včas s tím nepřestaneme. Vytvoříme iluzi své důležitosti a za to platíme tím, že si OBĚŤ naložíme na záda. Když z toho chceme vystoupit, jsme „právem“ obviněni ze zrady, protože „jsme slíbili, že …“ Za HOUPÁNÍ mají tedy odpovědnost všichni zúčastnění. Nebo je také možné: „Má odpovědnost je, že jsem to dopustil, beru si svůj díl odpovědnosti.“ „Děkuji za dosavadní tvou investici, zkusím to nyní sám a za své.“ Každý sám, každý s tím svým.

Když v horách nebo na moři překročíme svůj limit, umřeme. Když překročíme limit soudržnosti vztahu, umře vztah. Když je překročený společenský limit únosnosti, dojde k „revoluci“. Něco zkrátka už možné není. To, co je možné dělat, je hlídat, aby limit nebyl překročen. Někdy pomáhá OMEZIT SE, někdy je to ale součást našeho osudu, a tudíž je to nevyhnutelné.

Když zjistíme, že děláme opět chyby, o kterých jsme si mysleli, že TO máme za sebou, je lepší PODĚKOVAT za tu možnost se s TÍM potkat, než se peskovat nebo rozčilovat. Marné je také dělat, že TO není. Například neúcta k rodičům nebo vina vůči dětem.