Rubrika: Aktuality

Jestliže souhlasím s tím, že můj partner kouká chtivě i na jiné ženy a nežárlím, pak souhlasím s osudem žen. Můžu si to své ověřit na modelových (osobních) rodinných konstelacích.

Milý Ježíšku, řekl jsem si, že už máš po největší šichtě, tak ti taky napíšu (sice jsou ještě povánoční slevy, ale to se tě asi netýká, nebo jo?). Já bych si přál, moc bych si přál, jestli bys mi to mohl splnit, abych se už konečně dokázal opravdu poklonit otci a matce -mojí mamince a tatínkovi. Abych jim vzdal úctu tím, že jim nechám jejich věci a oslavím dar života tím, že se vzdám své dětské loajality a stanu se dospělým. Taky bych tě poprosil o to, abych našel vhodná slova nebo jednání, kdykoliv se dostanu do svízelné situace s dětmi, partnerkou, v práci a vůbec. Abych už nikdy neskočil na špek lhářům a zneužívačům. Děkuji.

Míru zdar! a vyřiď, prosím, u vás nahoře mé pozdravy a že přeju všem, od Dia po Bohyni lesní studánky, pevné zdraví.

Tvůj- dítě svých rodičů

V čem je lepší nebo horší oproti zastřeleným smrt blízkých zabitých opilcem v autě? V čem je větší nebo menší bolest matky, které zrovna umřelo miminko, příbuzných obětí vlakového neštěstí u Studénky, nebo když jsou ty vánoce, bolest matky ukřižovaného Ježíše? Je lepší nebo horší válčit a umírat/přicházet o blízké na Ukrajině nebo v Izraeli a v Gaze? Je lepší nebo horší být rodinou zastřeleného nebo rodinou vraha? Zvýšit bezpečnostní opatření, všude kamery, přímý přenos akce a další relace v médiích mají pouze za cíl zakrýt systémovou společenskou nerovnováhu a vinu politiků za ni. Symptom je vždy ve službě. Lepší je něco malého nežli něco velkého.

Jedna bomba zabije najednou 80 tisíc lidí. Řeknou (fašisti, komunisti, muslimové, křesťani, zelení, žlutí, rouškaři…), že se “nehodíme” a po právu nás na místě popraví. Potřebujeme válku, tak ji rozpoutáme. Vlci žerou naše ovce, bobři ničí hráze, krtci zahradu, myši úrodu atd. Život takový jaký je, se vším. Dospělé je to přijmout, dětské je zůstávat v iluzi ochrany velké ideální matky. Hrůza a ztráty jsou také příležitost. Příležitost nahlédnou na nerovnováhu systému – symptom ve službě. Zastírací a upozorňovací funkce symptomu.

Za šíření zla jsou odpovědní politici. Tím, že ho sami dělají, že mu nebrání, nepojmenovávají nebo že ho využívají.

Drahý příteli, děkuji ti, že jsem na své cestě mohl kráčet spolu s tebou až do chvíle, kdy se naše cesty osudově rozcházejí. Neželím rozchodu, ale raduji se ze společného času, a to si ponechám. Vyhlížím dopředu. (Drazí rodiče, děkuji vám, že…)

Vánoce je období, kdy si můžeme ověřit, jak moc/málo zůstáváme v systémové loajalitě a v zapletení v dětské slepé lásce. “Štědrý den”, v míru u společného stolu, návštěvy…uklízení, shánění dárků, pečení cukroví, půjčování peněz na dárky, přejídání se…

Jako děti nemáme žádnou možnost vyjádřit vděčnost matce za to, co pro nás udělala. Jako dospělí musíme. Jsme tím zavázáni ŽIVOTU a našim dětem.

Je zbytečné chodit pro radu k někomu, kdo nám dává stále tytéž rady, které ale my udělat nemůžeme nebo nechceme. Leda bychom doufali, že jednoho dne (konečně) “vytáhne” lepší matku, nebo se na něj “pověsíme”. To ale zase není žádná opravdová změna.

Každý člověk a každá událost má v životě/světě nezastupitelnou roli. Je vždy jedinečná. Každý dělá to, co je mu dáno, aby dělal/udělal. Tak přispívá svým významným dílem například k dění ve státě. Proto já, MATKA, požaduji i pro své jedinečné dítě také státní pohřeb.

Běžec musí nejprve udělat mnoho kroků, a právě tolik kroků, aby se do cíle dostal. Kdyby neudělal byť jen jediný z nich, do cíle nedorazí, i kdyby ho měl na dosah. Pokud závislý vyhlíží cíl abstinovat například jeden rok, nemůže uspět, protože se nedívá na to, že abstinovat se má den ze dne, krok po kroku, dnes a zítra se pokusí zase. Podobně je to s “potížemi”, které nechceme. Lépe je dělat to, co je právě teď na řadě. Předpokládá to, že jsme vnímavě přítomni. Aktuálně uvažovaný cíl nemusí být tím, co nám nakonec přinese osvobození. (“Nemůžu to doma vydržet, tak se brzo vdám”, “Vystuduji vysokou školu a konečně budu NĚKDO” atd.).

Panuje shoda, že ten NEJVYŠŠÍ je jen jeden. Přeme se jen o to, čí. Které ideální lidské nebo nedosažitelné vlastnosti a schopnosti má, a ty pak hájíme, případně šíříme- třeba i mečem. Tak jsme malé děti v zajetí osobního svědomí a systémové loajality ochotni zabíjet i umřít.

Systémová nerovnováha se projevuje symptomy. Když rodiče nereagují hned na symptomatické projevy dětí, děti symptomy zesilují, až jsou rodiče “nuceni” reagovat. Bohužel často nedostatečně, nebo příliš razantně, a tak je stále v rodinném systému nerovnováha – “vychýlené kyvadlo”. Stejně je to ve společnosti. Tak si společenská nerovnováha a nespravedlnost (česky bordel) nakonec nedostatečnými intervencemi organizuje své Hitlery, dnes umělou inteligenci. Každý sám, každý s tím svým je řešení.

Svaté místo často hledáme pro pocit přijetí a kontaktu sama se sebou. Jsme kvůli tomu ochotni lézt na vysoké hory, jezdit do pralesa, pobývat v režimu kláštera nebo chrámů, koupat se v mrtvé řece, tlačit se kolem kamene, tančit kolem ohně do vyčerpání atd. „TAM“ zažíváme pocit pokory a splynutí s TÍM VÍC. Jak to, že když se vrátíme SEM, slavnost se nekoná? Pravděpodobně by to stálo zlomek vynaložené energie, kdybychom se snažili nalézt svaté místo na místě, kde právě stojíme.

V zemích nejvíce ohrožených změnou klimatu je populační exploze. Jak to, jak je to možné, kdo je živí, kde berou mobilní telefony, samopaly, jak to, když se mezi sebou stále zabíjejí, stále přibývají…? Snad to neorganizujeme a neplatíme my?!

Na dně propasti pocitu OPUŠTĚNOSTI je jako láva žhavý pocit BOLESTI, který “ohrožuje naše šťastné dny”. Z toho důvodu děláme všechno možné, aby se nedostal napovrch (píčoviny). Zákonité je, že čím více se o to snažíme a čím více se nám to “daří”, tím je neodvratitelný “výbuch” pocitu bolesti větší a destruktivnější, a tak se také propast pocitu opuštěnosti ještě zvětšuje. To je paradox/zákonitost cesty za šťastnými dny.

Dítě si nemůže vybrat, jestli se narodí černé nebo bílé, v Čechách nebo v Americe, nadané na hudbu nebo na manuální práci. Od jisté doby ale má odpovědnost za to, jak s touto předurčeností naloží. Může si stěžovat a vymlouvat se na tuto předurčenost, může se na svou předurčenost pyšnit a povyšovat se, nebo své předurčení uplatní sebe – vědomě ve prospěch řádu, nejčastěji na svém místě v práci a jako rodič, a to s úctou a pokorou k osudové předurčenosti.

Dítě bere jako samozřejmost, že ho matka porodila a že se o něj rodiče starají. Vůbec nepočítá s tím, že by to mělo být někdy jinak a že to jednoho dne skončí (někdy až smrtí rodiče). Skončit tato investice může ale také předčasně, a to když rodič nemá (nebo nechce) , co dát víc. KONEC. Když je dítě malé, může to i pro něj být konec. Když se dítě dožije dospělosti a také se stane dospělým, KONEC je bodem, odkud se podívá, co dál. A to s vděčností, že dosud bylo “vyživováno”, a také s vědomím, že tedˇ už musí samo naplnit úkol udělat něco velkého, aby jeho existence měla smysl- třeba porodit další děti, nebo konečně vystoupit z rodinného bludného kruhu oběti. Narodíme se a umřeme, řízek je snědený, léto končí… ŘÁD.

Žijeme ve šťastné době. Studenti chrání své učitele a stávkují za jejich práva (konstelačně viděno se mimo řád dostali nad učitele), z rádia se dozvíme, že v zimě bude zima a asi bude sněžit, a hrůza, bude kolem nuly nebo dokonce pod nulou! Je o nás postaráno, hlavně nemusíme spoléhat na sebe, naši “pastýři” nás vedou. Šťastná doba.

Můžeme předpokládat, že UI nezajímají, ve smyslu vyřešení, člověčí problémy a mocenské ambice jednotlivců nebo států. Ale skrze chamtivost jednotlivců odsune stranou všechny, kdo by ji chtěl držet na uzdě a stvoří (tvoří!) svůj svět, bez ohledu na to, co se stane s lidmi. Bez ohled přitom není bezohlednost, protože to nemá žádnou emocionální úroveň. Pokud bychom UI brali jako symptom společenského dění, je tím akcentovaný princip: “Každý sám, každý s tím svým.”