Rubrika: Aktuality

Vítr…Nic. potopa…Nic. Tak ještě žáby a sarančata. Co pohne “egyptským králem”? Snad nebude nutné, aby umřely miliony lidí ve válce? Stejně nikdy nebude mít DOST.

Když jsi před rokem 89 například řekl, že v Katyni vraždili Rusové, nebo že nás Rusové a spol. v 68 okupovali, tak tě zavřeli za protirežimní řeči. V Německu (i v Čechách) před 2. válkou přijali protižidovské zákony, a tak všechno, co se dělo, bylo podle zákona a bylo to prezentováno, že je to v celospolečenském zájmu. Totéž s Miladou Horákovou… A tak je zase očkování v celospolečenském zájmu a kdo říká něco jiného, je šiřitel poplašné zprávy a je potřeba ho exemplárně potrestat (už to píšou na internetu a “lid” to podporuje!). Je zřejmé, že systémová rovnováha je zásadně narušena v samém základu, a proto se kontruhují zástupné symptomy/problémy/kauzy, které slouží k zakrytí skutečných individuálních záměrů – viz. Hitler, Stalin, atd. až po dnešek.

Když přišel vítr(vír), nikdo nemluvil o viru a nikdo nenutil dobrovolníkům očkování a roušky. Jen co se vítr utišil, už jsou tu zase s tím “nebezpečným vírem” a s konceptem “my vás zachráníme, i když to nechcete nebo nepotřebujete”, ať to bude stát (vás) cokoli. Po nás potopa! Tak tu máme povodně. Další nepřítel, “který se hodí”. Nestojím o ještě větší utrpení, aby konečně přišla změna! Ať odpovědnost má ten, kdo je vinný. Nechávám mu to tímto, jako součást jeho osudu.

Matku a otce nejvíc oslavíme při focusing tím, že budeme s pokorou reflektovat všechno, co přijde. Je to naše součást. To jsme dostali od rodičů. 

I malé vybočení z řádu má vážné následky.

Naše tělo a příroda mají s námi nekonečnou trpělivost, a tak nám dávají signály ve formě symptomů, když nejednáme v souladu s řádem. Když teď k nám dorazilo tornádo (děkujeme za příležitost to uvidět, i když za velkou cenu), roušky a všechna opatření v jedné vteřině ztratily na významu, který jim byl dán. Každý potřebuje svou dávku utrpení na to, aby udělal změnu. Pro někoho je ta dávka smrtelná.

Jestliže můj rodičovský koncept ve vztahu k dětem je založený ať vědomě nebo nevědomě na scénáři “Co mně se nedostalo, to já dám dětem”, znamená to, že děti vtahuji (zneužívám) do vlastního konfliktu ve své původní rodině.

Je zřejmé, že argumenty není možné pohnout osobnostním nastavením. Proto je často nemožné domluvit se, proto se děje mnoho “zbytečně” bolestného. Trpět je snazší, být šťastný vyžaduje odvahu.

Na válku žen s muži vždy nejvíce doplatí ženy. Všechny ženy, i ty, které mají muže “se vším” rády, váží si jich a uvědomují si jejich hodnotu pro sebe a že bez nich by TO nešlo. Jedině tyto ženy se můžou postavit bojovným Amazonkám a Mytučkám a zastavit tu sebevražednou agresi. Musí v tom být ale stejná energie, s jakou bojovnice vytáhly do nesmyslné války. Vysvětlování nepomůže.

Nejde mi do hlavy, proč ten Smolíček furt těm Jezinkám otvíral. Že by se cítil opuštěný? Že by mu chyběla maminka, když měl jenom Jelena? Nebo si doopravdy naplánoval debaklový scénář kvůli systémové loajalitě?

Bezcitný kapitalismus zplodil bezcitný komunismus a ten zase, co je teď – atd. Vždy společné (i historicky v jiných režimech) je porušení pravidla dávání a braní.

Z provozních důvodů rušíme rodinné konstelace 5.-6.6. 2021

Dnešním dnem přestávám zpívat a hrát písničky “Cikánko, ty krásná”, “Moje černé děti mají stále hlad” a “Išla na pec a já za ňu, spadla s pece a já na ňu”, a aby to bylo džendrově vyváženo, ani “Na čo sa ty za mnů vláčiš, ked ma ani neopáčiš, ani večer ani ráno, aký ty si sprostý Jano! (Jen tajně a potichu, jako jsem poslouchal Hlas Ameriky za socialismu… ale nikomu to neříkejte).

Je to pokrok, když…?:
Přibývá obézních i chudých zároveň.
Jednou bombou zabiju milion lidí.
Máme vyspělou medicínu, ale jeden virus nás ochromí.
Létáme tam a zpět i na Měsíc!
atd.

Když cítím respekt a prostor pro seberealizaci v celku, rád a s dobrou vůlí pro celek také investuji… a naopak. Rovnováha mezi dáváním a braním.

Nepomůže vyměnit podřízené (poslat k psychologovi “rozbité dítě”), když “ředitel” (rodič) není na značce- duší přítomný. Nejspíše se stane, že do firmy (rodiny) nastoupí ještě větší komplikace.

Využili jsme “volna” a ještě před koncem školního roku jsme zorganizovali jedno setkání o školní problematice. Více na stránkách.

Co mají společné Hitler a Stalin? Problematický vztah k otci a odešli (utekli od něčeho?) ze svých rodných zemí. A kdo zvolil jejich otce? A kdo má ještě podobný příběh třeba dnes a jaká/jestli je nějaká paralela v projevujících se v symptomech?

Cenzura je dobrá tam, kde se jí zachovává řád. V partnerství nezabiju manžela/lku, když mě vytočí, neřeknu slova, která mám na jazyku a kterých bych pak litoval, nezatěžuji děti rodičovskými starostmi atd.
Naopak cenzura, která slouží k tomu, aby se k lidem nedostali odlišné názory a informace, než jsou “oficiální”, slouží k ne- řádu a je jednou z příčin konfliktů v rodinném systému (např. rodinné tabu) a společnosti. Tento druh cenzury slouží k udržení moci a hlásaných “pravd”. Taková cenzura je také dobrá v tom, že je současně zprávou o nejistotě cenzora – respektive jistotě, že to jeho není “svatá věc”. Je symptomatickým projevem mocenských ambic jejich přikazovatelů a také symptomem nejistoty, že to, co hlásají, nemusí obstát v konfrontaci s odlišným pohledem na život.(= dá se to podle toho poznat). Boje za svatou věc mají za následek vždy jen utrpení – často nevinných.

Potřeba chtít stále víc (lepší mobil…) a potřeba dozvědět se, jak život “funguje”, nás vzdaluje od skutečného života. To převratné tempo změn a vynálezů je jen projevem zoufalství z nemožnosti vyhnout se svým osudovým zapletením. Marná snaha se prezentuje hyperkorektností, usilováním vyrobit dokonalého člověka atd. – v celku vytvářením nových “problémů” = symptomů, jejichž “naléhavost” nyní musíme řešit a které by nebyly, kdybychom si je nevytvořili.
Opustit “chtít stále víc” by nás přivedlo na samý začátek našeho života a v celé nahotě by se ukázalo, kdo jsme doopravdy. Tak to teda NE!