Autor: Igor Pavelčák

Nepomůže vyměnit podřízené (poslat k psychologovi “rozbité dítě”), když “ředitel” (rodič) není na značce- duší přítomný. Nejspíše se stane, že do firmy (rodiny) nastoupí ještě větší komplikace.

Využili jsme “volna” a ještě před koncem školního roku jsme zorganizovali jedno setkání o školní problematice. Více na stránkách.

Co mají společné Hitler a Stalin? Problematický vztah k otci a odešli (utekli od něčeho?) ze svých rodných zemí. A kdo zvolil jejich otce? A kdo má ještě podobný příběh třeba dnes a jaká/jestli je nějaká paralela v projevujících se v symptomech?

Cenzura je dobrá tam, kde se jí zachovává řád. V partnerství nezabiju manžela/lku, když mě vytočí, neřeknu slova, která mám na jazyku a kterých bych pak litoval, nezatěžuji děti rodičovskými starostmi atd.
Naopak cenzura, která slouží k tomu, aby se k lidem nedostali odlišné názory a informace, než jsou “oficiální”, slouží k ne- řádu a je jednou z příčin konfliktů v rodinném systému (např. rodinné tabu) a společnosti. Tento druh cenzury slouží k udržení moci a hlásaných “pravd”. Taková cenzura je také dobrá v tom, že je současně zprávou o nejistotě cenzora – respektive jistotě, že to jeho není “svatá věc”. Je symptomatickým projevem mocenských ambic jejich přikazovatelů a také symptomem nejistoty, že to, co hlásají, nemusí obstát v konfrontaci s odlišným pohledem na život.(= dá se to podle toho poznat). Boje za svatou věc mají za následek vždy jen utrpení – často nevinných.

Potřeba chtít stále víc (lepší mobil…) a potřeba dozvědět se, jak život “funguje”, nás vzdaluje od skutečného života. To převratné tempo změn a vynálezů je jen projevem zoufalství z nemožnosti vyhnout se svým osudovým zapletením. Marná snaha se prezentuje hyperkorektností, usilováním vyrobit dokonalého člověka atd. – v celku vytvářením nových “problémů” = symptomů, jejichž “naléhavost” nyní musíme řešit a které by nebyly, kdybychom si je nevytvořili.
Opustit “chtít stále víc” by nás přivedlo na samý začátek našeho života a v celé nahotě by se ukázalo, kdo jsme doopravdy. Tak to teda NE!

Když jsi při konstelacích nebo při prožívání nebo provázení focusing v “expertní pozici”, je to jako bys napouštěl děravý bazén nebo pumpoval píchlou duši.

Jak je zřejmé, apel na zdravý rozum nepomáhá, protože většina lidí žije v křivdě, nároku a výčitkách, co jsme měli dostat a nedostali ( na nejhlubší úrovni ve vztahu k původní rodině, nejčastěji v křivdě ve vztahu k matce). A tak jsme osudově předurčeni k tomu, abychom “uvěřili” VŮDCI, který se o nás postará- “spasí”. Až nás tento spasitel přivede na samé dno utrpení, pak teprve si začneme vážit toho, co máme (když to přežijeme) a alespoň na chvíli zapomeneme na stížnosti na matku.

Je dobře vydat se jinou cestou k sebepoznání, když ti současná nevyhovuje (přestala vyhovovat). Jen pozor na to, aby to nebyla strategie jak neudělat změnu.

Ze zřejmých důvodů rušíme konstelace 8.5. 2021. Rušíme je z vlastního rozhodnutí, ale pod vlivem rozhodnutí, které nás k tomu nutí.

Většina lidí si drží své nejhlubší události a pocity “do poslední chvíle”. Děje se to buď vědomě nebo nevědomě. O změně rozhoduje přesný detail u sdělení už opakovaně prezentovaného. Že je to ONO, poznáme na změně tělesného prožívání.

“Kdo za moudrostí kvapně se žene, moudrosti vlastní pozbude”

Místo abychom jednou pro vždy přijali, kdo jsme a co k nám patří, v marné snaze uniknout od své vlastní podstaty jsme opakovaně vystavováni vlastním životním debaklům.

Ukázalo se, že potenciál programu “Výcvik” a “Setkání PO” se vyčerpal. Tak oprávněně definitivně končí oba programy. Děkujeme za vzájemné obdarovávání. Jiné programy ale nabízíme stále. Kdo nechce, ten “nekončí”…

Stále hledám, co bych dělal, místo abych něco dělal.

Jestliže jedinec na sebe vezme odpovědnost, která mu nepatří, účastní se na nerovnováze v systému se všemi důsledky projevujícími se v symptomech. Nezáleží na tom, jestli to udělá vědomě, nevědomě nebo je k tomu přinucen. Například: Jestli učitelé testují žáky na vírus ,”místo” aby “jen” učili, nesou spoluodpovědnost za další potíže ve škole.

Existuje skupina lidí, kteří chtějí všechno a hned. Když jsou to miminka, tak je to přiměřené. Když jsou to ale dospělí lidé, v pořádku (v řádu) to není, protože se dožadují jako miminka, jimiž nejsou.

Že systém “nefunguje” se projevuje napětím a symptomatickými projevy: Když úmyslné kopnutí do obličeje s cílem zranit, případně zabít, je posuzováno mnohem mírněji než nadávka. Když jedni jsou ekonomicky likvidováni (ve vyšším zájmu) a úředníci si rozdávají za to odměny. Když strategie oběti vítězí nad osobní odpovědností. Já jsem bílej, ty jsi černej. Já jsem běloch a ty taky…

Co bude, až “problémový” = symptomatický žák přijde ze školy domů a řekne svým bohatým, mocným a už teď na učitele nebo školu naštvaným rodičům, že ho to hrozně bolelo a spustila se mu krev z nosu a že mu učitel řekl, aby nevyváděl?

Tím, že vláda nutí učitele testovat děti ve škole, na ně přehazuje svou odpovědnost za svá rozhodnutí. Zloba na vládu se tak realizuje na škole/učitelích. Sama současná vláda udělala z učitelů “vytěrače nosů” a také tím je odsoudila k neúctě a nerespektování ze strany mnoha rodičů, jakkoliv veřejně “usiluje” o zlepšení neutěšeného postavení učitelů v očích veřejnosti. Jedná se o zneužití škol a učitelů. Vláda je odpovědná za rozpoutání nové “války” mezi rodiči a učiteli, kde ale oběťmi jsou stále děti.

Rodinné konstelace působí především jako energetická záležitost směřující k nastolení rovnováhy v systému, a to bez ohledu na přání nebo záměr protagonisty. Sledování procesu se záměrem “dozvědět se pravdu”, kontrolovat “jestli je to pravda”, co se ukazuje, být v expertní pozici jsou jen mocenské ambice protagonisty, jejichž nejhlubší motivací je loajalita k původnímu systému ve smyslu “nic neprozradit” a neudělat změnu.