Autor: Igor Pavelčák

Kvůli omezením vyplývajících z rozhodnutí politiků musíme zrušit plánované dubnové akce. Jsme si ale vědomi, že krátkodobé “zisky” spojené s omezeními budou zanedbatelné vzhledem k dlouhodobým ztrátám (nejen finančním).

Když děláš věci “co se má”, ještě to neznamená, že nepodporuješ vznik symptomu. Když jednáš podle zákona, neznamená to, že je to správné a spravedlivé. Včera bylo připomenutí utrpení Židů za 2. světové války – vše podle Norimberských zákonů. I Češi udávali Židy, spoluobčany i u nás byly zákony o zabírání majetku atd. I dnes …

Rušíme základní kurz focusing 23. – 25.4. 2021. Podle situace vyhlásíme nový termín. Zájemci se mohou hlásit už nyní. Dříve přihlášeným dáme vědět.

Terry Pratchett, “Muži ve zbrani: … “Když jste měli dostatek peněz, tak jste prakticky nemohli spáchat zločin”.

Zneužití je vždy zneužití, i když zabaleno do ušlechtilých slov o boji/válce proti kovidu, za lepší klima, obviňování z rasismu, rovnoprávnosti, v boji za socialismus, náboženství atd. Za zneužitím/zneužíváním je vždy individuální motivace. Koncept zneužívání je symptomatickým systémovým projevem, nesený jednotlivcem.

Rušíme bez náhrady rodinné konstelace 10.4. 2021 ze zřejmých důvodů.

Nastolení úplné rovnováhy v systému není možné a nakonec ani žádoucí. Nerovnováha je podmínkou pohybu vpřed, i když se nám naše prožitá životní zkušenost aktuálně nezamlouvá a nejsme s to uvidět celý její význam a důsledky.

Přestože všechny příznaky- symptomy ukazují na to, že systém (společnost, rodina, firma, osobnost atd.) nefunguje- to znamená že je v sytému nerovnováha projevující se například u člověka nemocí, má systém paradoxně tendenci pokračovat v nefunkčním scénáři. Změna by totiž znamenala revizi systémových pravd, odhalení a přerozdělení odpovědnosti osob za daný stav a pojmenování skutečných záměrů jednotlivých protagonistů.

Celek má přednost před jedincem. Proto stádo obětuje jednoho, aby celek mohl pokračovat. Taková přednost má ale podmínku: Musí se jednat o zájem celku a ne o zájem jednotlivce vydávaný za zájem celku.

“Pojedeš s námi k babičce, ona bude mít radost.”
“Ale proč tam musím jezdit, když se mi tam nelíbí?”
“Jak by to vypadalo, kdybys místo toho šel s klukama hrát fotbal a co bych jí měla říct, když se bude ptát!?”
“Že jsem tam nechtěl jet a šel jsem s klukama hrát fotbal.”
“To určitě! Akorát jsem zvědavá, aby mi zase vyčítala, že si vás neumím vychovat! Pojedeš a hotovo! Maruška taky jede.”
“No, tak jooo.”

Když chceš zůstat u moci, musíš udělat:
1. Vyvolat strach – například udělat “čistky” – a odstranit konkurenty, i když se ničím neprovinili, s cílem, aby se ostatní báli.
2. Infikovat celý systém, aby nikdo nikomu nevěřil.
3. Zavést udavačství a tím poskytnou iluzi, že se udavači podílejí na moci a případně chrání vyšší zájmy.
4. Postupně likvidovat ty, co udávali a případně moc vědí.

Dělo se to za Hitlera, za komunistů a…

Do doby, než porozumíme, proč se nám věci dějí (nemoci, vztahy, práce atd.), je dobré symptomy přijmout a “léčit” následky, jak je to jen možné. Teprve pak, až porozumíme hlubokým souvislostem, je možné symptomy/symptomatické projevy opustit.
Pokud se ale rozhodneme se symptomem válčit, je to strategie “vylučování ” toho, co k nám osudově patří, a nejen že přijdeme o možnost porozumět zprávě, kterou symptom nese, ale tímto způsobem programujeme ještě větší potíže. (Například válku mezi státy, náboženstvími a ideologiemi, válku s virem, válku sama se sebou = autoimunitní onemocnění, válku mezi sourozenci, válku mezi dětmi a rodiči atd.)

Kolik nemocí jsme už vymýtili a kolik problémů vyřešili, kolik jich ale jiných přibývá? Jeden malý virus nám teď ukazuje, že cesta, kterou jsme se vydali, je slepá ulička. Bez ohledu na naše záměry a plány je stále život/smrt takový, jaký je.

Postarám se, abych neztratil to, co jsem získal a naučil se na své cestě, i když zrovna není ideální počasí. Cesta nás vede.

Pokud nenastanou vírové překážky, rodinné konstelace se uskuteční jako jednodenní 10.4.2021 -viz inzerce. Zájemci hlaste se. O případném dalším budeme informovat na stránkách nebo osobně přihlášeným.

Když máš cíl zachránit svět, nezbývá ti čas na “maličkosti”. Nejspíš ale spasíš svět, když si dá každý své věci do pořádku.

Než se pustím do zachraňování světa, dám si do pořádku to své. Počítám, že mi tak na nic jiného nezbyde čas.

Jak je báječné, že nám s osobní odpovědností pomáhá náš milý symptom Kovidáček. Můžeme si jím zaplnit celou hlavu, řešit, rozčilovat se atd., a tak nám už nezbude prostor na vlastní odpovědnost ve vztahu k dětem nebo partnerům. Navíc si můžeme udělat skupinu, která se mnou souhlasí, a tak se hned můžu cítit důležitější a sebevědomější!

Vzhledem k situaci rušíme všechny akce v měsíci březnu. Podle situace, plánované víkendové rodinné konstelace v březnu, uskutečníme v dubnovém termínu.

Když vina není přijatá (když není uznaná nebo se jí člověk/společnost vyhne/nebo se mu umožní, aby se jí vyhnul), vzniká v systému nerovnováha. To má systémový důsledek v tom, že se událost spojená s touto vinou musí v nějaké formě opakovat. Platí to u jedince i u společenských systémů. Dnes – 25.února 2021 “slavíme” výročí Vítězného února z roku 1948.

Když víme, že to, co se nám děje na osobní úrovni- tj. vztahy, nemoci, práce atd., má systémovou logiku, bylo by divné nevidět, že stejná logika platí ve větším měřítku. Na osobní úrovni má odpovědnost jedinec, na společenské úrovni politik – taky jedinec. Když jako “obyčejný” člověk mám v systému nerovnováhu a nic s tím nedělám, zaplatím na to sám nebo moje rodina (děti). Důsledky nerovnováhy osobního systému politika jsou nasnadě a dobře viditelné a představitelné.

Lepší je být mladej, krásnej, zdravej a bohatej. Na co mám asi největší vliv?