Autor: Igor Pavelčák

… abych snadněji popřel svou odpovědnost.

Když dítě “dělá problémy” (zlobí, je nemocné, moc hodné atd.) a rodič doufá, že se TO NĚJAK vyřeší POTOM, organizuje tím ještě větší utrpení dítěte a celého rodinného systému. Bezpečný svět systému je, když jsou jasně stanovené hranice, řád a “vlídnost”(vnímavá přítomnost) a rodiče sami to s pokorou akceptují, aby tak mohli používat pro zdraví svých dětí princip “pochovat nebo seřezat”. Rodiče jsou pak na značce rodiče, děti si můžou hrát a budou se starat o fungování systému, až samy budou mít své rodiny. Stejný princip platí ve společnosti, jak je vidět na současných válkách nebo na problému s migrací a “integrací” odlišných kultur. Kde by dříve stačila drobná intervence, POTOM mnohdy nestačí ani velký řez.

Už delší dobu máme možnost v přímém přenosu dobře vidět, jak spolehlivě funguje koncept “oběť – agresor” a magnetické pole oběti. Jedni křičí: “My jsme oběti toho druhého” a ten druhý křičí totéž. V takové situaci se primárně jedná jen o to, kdo bude větší “chudák” a komu se tak podaří zvítězit v soutěži o nejsilnější magnetické pole oběti, a tak také získá více investic z vnějšku. Dohadování je jen o tom, kdo rozhoupal houpačku, na které sedí oba. Kromě tohoto válečného modelu, kde se válčí o prostor (moc) a “knedlíky” (ideologie), existuje model “politik”, kdy ublížený “chudáček” se rodí přímo z rodinného systému a jeho agrese oběti se od válečné liší jen v prostředcích. Cíle jsou stejné a stejně jsou také bezohledně individuální.

Jako obvykle prohrává pravda a láska nad lží a nenávistí. Je to proto, že obojí jsou rub a líc téhož. “To špatné” máme potřebu odmítat, a tak je to podle hesla “odmítaného chleba největší krajíc”. Život takový jaký je, řád, pro přežití nabízí v nejširším pojetí pouze sílu, případně větší sílu – chránit si osobní identitu, osobní hranici, hranici státu, hodnot atd. Viry, invazivní rostliny, krtky, opuštěného partnera, nechtěné děti nezajímá naše pravda a láska.

Virtuální realita není žádná novinka. Děti obvykle tvoří novou realitu, když vyprávějí rodičům o své účasti na dění ve škole nebo při konfliktu se sourozencem. Jedna a ta samá událost partnerského konfliktu různě vyznívá z podání muže i ženy. O sobě máme většinou tendenci to “špatné”, co k nám ale také patří, nesdělovat. Naše i historické příběhy jsou zkreslené vlivem rodinných tabu a systémové loajality. Stejně jsou zkreslené příběhy současného dění ve světě. Tělo, naše tělesná moudrost, nám může být k dispozici z virtuální reality vystoupit.

Kromě toho, co nám do hlavy dali rodiče, případně škola, máme osobní odpovědnost za to, co si tam jako dospělí pustíme. Například: Ve “věčně zmrzlé zemi” byly nalezeny zachovalé mrtvoly různých zvířat, po ústupu ledovce archeologové našli nálezy historické obchodní cesty atd. Těžko uvěřit, že se zvířata zahrabala několik metrů pod zmrzlou zem, nebo že dávní lidé kopali do ledovce cestu a pak ji zase zahrabali. Ukazuje se, že je pro mnoho lidí snazší starat se o otáčení Zeměkoule, než se postarat o rovnováhu ve svém rodinném systému, o osobní odpovědnost, zejména ve vztahu k VLASTNÍM dětem.

“Koukněte se, jak jsem nevinná”.

Proč by vlci honili jiná zvířata v lese, když si můžou dojít pro ovce s jistotou, že se jim nic nemůže stát, protože jsou chráněni. Tak se jejich počty utěšeně zvyšují (i když vytlačují dříve vítané rysy). Místo vytváření rovnováhy a opravdového řešení společenských problémů vytáhneme téma deprese dětí ( o děti jde nám všem!). Tak se počty depresivních dětí zvyšují a počty psychologů ne- představte si to! Když by hrozilo, že dojde ke zpochybnění oprávněnosti zájmu mocných, vyhlásíme svatou válku, pak si ti obyčejní budou vážit, když válka zatím nebude (nevíme ale, která válka je svatá – asi ta naše). ” Tak dlouho jsem chodila s kašlem (dítětem) k doktorovi, až nakonec doopravdy onemocnělo. Nakonec na to (hurá) přišli- má astma.

“Jestli včas nezměníte směr, zaručeně dorazíte tam, kam máte namířeno”.

Koncentrovaným projevem moci žen nad muži a primitivizmu mužské sexuality je institut ženské prostituce. Muži chodí za ženami realizovat sex, aniž by k tomu předem potřebovali být zamilovaní, nebo se se ženou znali. Výrazem této moci je také to, že ne zřídka muži za kněžkami lásky přicházejí jen pro “pochování” (od matek). Ženy to “vědí” a vydělávají na tom veřejně. Ženy si kupují sex a “lásku” skrytě.

Vina končí přijetím viny a přijetí viny je spojené s přijetím důsledků VLASTNÍCH chybných rozhodnutí, dluhů nebo neoprávněných/podvodných zisků nebo výhod.

Kdo usiluje o dokonalost (dát všechno do pořádku, být vzorná matka atd.) -tj. být nevinný, je vinný právě tím, že odmítá přijmout život, jaký je, a tedy přijmout i svou vinu. Komu jsem ublížil, tomu jsem ublížil, koho jsem podvedla, toho jsem podvedla, na čím krachu jsme se podíleli, tak jsme se podíleli. Obvykle nejvíce dluhů máme ale vůči rodičům.

I za válek i za socialismu se lidi milovali, rodili děti a prožívali štěstí.

Úroveň osobnosti: Neukončené vztahy (ne jen partnerské… O-A, pracovní, kamarádství, sousedi atd.), dluhy, závazky. Koho jsem lehkomyslně opustil, podílel jsem se na šikaně, měl výhodu na úkor(KSČ), ukradl jsem, sex za výhodu, podvedl jsem…

Většina náboženství (= ideologií) se snaží přivést lidi na pravou víru. K tomu potřebují a budují mocenské instituce. To mají společné. Rozdíl mezi nimi bývá v tom, jakou míru násilí otevřeně nebo skrytě k tomu používají. Usekávají hlavy, upalují, kamenují, ukřižovávají, zabírají majetky, vyhánějí domorodce, intelektuálně manipulují, dehonestují, vytvářejí konspirační teorie atd. Pokud tyto instituce chtějí obhájit svou existenci, nemůžou se své pravé víry vzdát a tudíž ani organizovaného násilí. Rodiče své děti také chtějí přivést na pravou víru a také k tomu využívají násilí (omylem se tomu říká výchova). Na rozdíl od institulizované pravé víry ŽIVOT pokračuje v dětech, takže když se ony od pravé víry odvrátí, nic se neděje. Jen rodič bývá nervózní nebo nespokojený. Ale na něm už nezáleží, protože rodič je minulost i s jeho pravou vírou. Rodič si ale může svou pravou víru ponechat, s láskou se dívat na své děti a pustit je hledat to své. (Úplně něco jiného to stejně nemůže být, když to byli jejich rodiče, kdo je “vychovávali”).

Existuje mnoho různých psychoterapeutických směrů i “alternativních” přístupů, které lidé vyhledávají, když cítí potřebu změny nebo potřebu poradit se. Objevily/vznikly se právě proto, že ty stávající ne všem vyhovovaly. V jistém smyslu tak jsou spolu ve větším nebo menším konfliktu, i když na “starých” ty “nové” staví. Platí to i pro rodinné konstelace i focusing.

“Nemůžeme popsat množinu, když jsme jejím jedním prvkem”. Proto nemůžeme nikdy doopravdy porozumět fungování světa a proto jsou všechny pokusy o to marnost a proto co platilo včera, dnes ne, a zítra to bude zase jinak. I na porozumění systémovým vlivům z naší rodiny potřebujeme “někoho” vně.

Někdy je pozice oběti “pomsta” (výčitka) dítěte za to, co podle něj mělo, ale nedostalo, od rodičů. Jindy je to systémová loajalita ve smyslu: “Všichni v rodině jsme trpěli (nebo způsobili utrpení), tak já taky”, ať se jedná o jakoukoliv událost z minulosti nebo současnosti. Pozice oběti dává nositeli “jistotu”: “Já jsem ten, komu se křivdí (stala křivda), tedy jsem NĚKDO, podívejte se!”

Otrok je člověk, nad kterým má neomezenou moc jiný člověk (… zatím člověk). Máme výhodu, že můžeme platit telefonem, nemusíme posílat přes poštu, věci vyřídíme přes internet, auto nám řekne, kudy máme jet, družice slouží všem lidem, voda teče, světlo svítí, děti se rodí ve zkumavce, můžeme si vybrat pohlaví, pokrok přináší lidem svobodu …ale sami si to všechno musíme pořídit a financovat, mocní vědí o každém našem pohybu, jak mi vypnou elektriku, “svět pro mě končí”. Umělá inteligence nás zbaví potřeby zbytečně přemýšlet a sdělí nám, co si máme myslet, případně stvoří virtuálního identického dvojníka, který ví, co je “správně”… když si to necháme líbit. Je zbytečné hledat novou planetu pro záchranu lidstva, když jsou to titíž, co lidi ničí na té původní. S nástupem umělé inteligence je úplně zřetelné, že cílem digitalizace je debilizace lidí. Závislí a debilní lidé se snadno ovládají. Naštěstí existuje větší MOUDROST, která nás všechny přesahuje a dává věci do rovnováhy. Tu se Zemí zatřese, tady jsou záplavy, jinde hoří, vybouchne sopka… Taková “opatření” MOUDROSTI nás vrací k tomu, co je opravdu důležité – a to i individuální úrovni. (“Lepší něco malého, nežli něco velkého”).

Mě nikdo nenutí se bát, mně to jde samo od sebe!