Autor: Igor Pavelčák

Kdo usiluje o dokonalost (dát všechno do pořádku, být vzorná matka atd.) -tj. být nevinný, je vinný právě tím, že odmítá přijmout život, jaký je, a tedy přijmout i svou vinu. Komu jsem ublížil, tomu jsem ublížil, koho jsem podvedla, toho jsem podvedla, na čím krachu jsme se podíleli, tak jsme se podíleli. Obvykle nejvíce dluhů máme ale vůči rodičům.

I za válek i za socialismu se lidi milovali, rodili děti a prožívali štěstí.

Úroveň osobnosti: Neukončené vztahy (ne jen partnerské… O-A, pracovní, kamarádství, sousedi atd.), dluhy, závazky. Koho jsem lehkomyslně opustil, podílel jsem se na šikaně, měl výhodu na úkor(KSČ), ukradl jsem, sex za výhodu, podvedl jsem…

Většina náboženství (= ideologií) se snaží přivést lidi na pravou víru. K tomu potřebují a budují mocenské instituce. To mají společné. Rozdíl mezi nimi bývá v tom, jakou míru násilí otevřeně nebo skrytě k tomu používají. Usekávají hlavy, upalují, kamenují, ukřižovávají, zabírají majetky, vyhánějí domorodce, intelektuálně manipulují, dehonestují, vytvářejí konspirační teorie atd. Pokud tyto instituce chtějí obhájit svou existenci, nemůžou se své pravé víry vzdát a tudíž ani organizovaného násilí. Rodiče své děti také chtějí přivést na pravou víru a také k tomu využívají násilí (omylem se tomu říká výchova). Na rozdíl od institulizované pravé víry ŽIVOT pokračuje v dětech, takže když se ony od pravé víry odvrátí, nic se neděje. Jen rodič bývá nervózní nebo nespokojený. Ale na něm už nezáleží, protože rodič je minulost i s jeho pravou vírou. Rodič si ale může svou pravou víru ponechat, s láskou se dívat na své děti a pustit je hledat to své. (Úplně něco jiného to stejně nemůže být, když to byli jejich rodiče, kdo je “vychovávali”).

Existuje mnoho různých psychoterapeutických směrů i “alternativních” přístupů, které lidé vyhledávají, když cítí potřebu změny nebo potřebu poradit se. Objevily/vznikly se právě proto, že ty stávající ne všem vyhovovaly. V jistém smyslu tak jsou spolu ve větším nebo menším konfliktu, i když na “starých” ty “nové” staví. Platí to i pro rodinné konstelace i focusing.

“Nemůžeme popsat množinu, když jsme jejím jedním prvkem”. Proto nemůžeme nikdy doopravdy porozumět fungování světa a proto jsou všechny pokusy o to marnost a proto co platilo včera, dnes ne, a zítra to bude zase jinak. I na porozumění systémovým vlivům z naší rodiny potřebujeme “někoho” vně.

Někdy je pozice oběti “pomsta” (výčitka) dítěte za to, co podle něj mělo, ale nedostalo, od rodičů. Jindy je to systémová loajalita ve smyslu: “Všichni v rodině jsme trpěli (nebo způsobili utrpení), tak já taky”, ať se jedná o jakoukoliv událost z minulosti nebo současnosti. Pozice oběti dává nositeli “jistotu”: “Já jsem ten, komu se křivdí (stala křivda), tedy jsem NĚKDO, podívejte se!”

Otrok je člověk, nad kterým má neomezenou moc jiný člověk (… zatím člověk). Máme výhodu, že můžeme platit telefonem, nemusíme posílat přes poštu, věci vyřídíme přes internet, auto nám řekne, kudy máme jet, družice slouží všem lidem, voda teče, světlo svítí, děti se rodí ve zkumavce, můžeme si vybrat pohlaví, pokrok přináší lidem svobodu …ale sami si to všechno musíme pořídit a financovat, mocní vědí o každém našem pohybu, jak mi vypnou elektriku, “svět pro mě končí”. Umělá inteligence nás zbaví potřeby zbytečně přemýšlet a sdělí nám, co si máme myslet, případně stvoří virtuálního identického dvojníka, který ví, co je “správně”… když si to necháme líbit. Je zbytečné hledat novou planetu pro záchranu lidstva, když jsou to titíž, co lidi ničí na té původní. S nástupem umělé inteligence je úplně zřetelné, že cílem digitalizace je debilizace lidí. Závislí a debilní lidé se snadno ovládají. Naštěstí existuje větší MOUDROST, která nás všechny přesahuje a dává věci do rovnováhy. Tu se Zemí zatřese, tady jsou záplavy, jinde hoří, vybouchne sopka… Taková “opatření” MOUDROSTI nás vrací k tomu, co je opravdu důležité – a to i individuální úrovni. (“Lepší něco malého, nežli něco velkého”).

Mě nikdo nenutí se bát, mně to jde samo od sebe!

Když nic nezměním, tak se nic nezmění. Změna se musí dělat!

“Cílevědomost je odlišná od ctižádosti”. Cíle-vědomost. Cti -žádost.

Muž si nemůže vzít od ženy vajíčko, otěhotnět a donosit si dítě. Žena si může vzít od muže spermii, otěhotnět a donosit si dítě. Dítě je matky vždy.

Sebevědomí ženy žena nezíská tím, že poníží muže.

Muži umírají ve válkách. Často také jsou to oni, kdo padne ve válce žen s muži.

K souhlasu matky, aby si dítě mohlo žít život po svém (aby ho matka pustila), je nejprve potřeba, aby dítě matce projevilo úctu, přičemž úcta je něco jiného než odpuštění. Jestliže matka trvá na svém scénáři vztahů, musí dítě samo. Dítě nemá právo chtít po matce VÍC.

Nemůžu uvěřit, že mě může mít někdo jen tak rád, nebo že mi chce něco jen tak beze všeho dát, nebo mi pomoct. Nemůžu uvěřit, že když se mě někdo na něco zeptá, že za tím nic jiného není…

Když například matka “chce odejít” (za mrtvou sestrou, matkou, nenarozeným dítětem atd.), často tuto tendenci na sebe vezme z dětské slepé lásky její dítě a “odchází” ono. Méně často se stává (ale stává), že z “lásky” odejde druhý partner, “aby to partnerce usnadnil”. Vezme to na sebe a udělá partnerce prostor- například umře. Systémová rovnováha v tom ale není, je to jen další komplikace, zejména pro děti. Řešením je souhlas s partnerovou tendencí a takový souhlas je výrazem dospělosti a úcty k partnerovi a jeho osudu, i když je to pro opouštěného bolestné. Ale neumře marně. Podobně je takové ohraničení nutné, když jeden partner od druhého požaduje například pochování nebo pocit bezpečí, které se mu/jí nedostalo od jeho/její matky.

Pocit nebo emoci není možné “vyřešit” tím, že si to vysvětlíme. Racionální úvaha (racionalizace) nepomáhá, když máme pocit, že nám například v partnerství něco chybí a přitom “máme všechno”, nebo “mohl/a jsem dopadnout i hůř”. Rozdílné pro řešení je to pouze v tom, jestli jsme si to natropili sami, nebo to pochází z loajality k rodinnému systému. Když nám něco chybí, tak nám to chybí, bolí, mrzí, trápí…

Bojovat se svými “špatnými” vlastnostmi je jako řezat větev, na které právě stojíme. Výhodnější je pracovat soustavně na změně, a to do té míry, jak je to možné. Předpokládá to kromě dalšího vědomý a uvědomovaný proces -zejména omezit se. (Například: nevolám dětem na tábor, nekoupím si domů sladkosti/alkohol, přijdu vždy včas, zřeknu se “výhody” na úkor druhého atd.).

Abychom mohli vypořádat staré dluhy, musíme se omezit a přestat dělat stále nové a nové dluhy (půjčuji si peníze na splacení starých dluhů). Toto zastavení je předpokladem, aby nás mohla “doběhnout” spokojenost.