Autor: Igor Pavelčák

Když například matka “chce odejít” (za mrtvou sestrou, matkou, nenarozeným dítětem atd.), často tuto tendenci na sebe vezme z dětské slepé lásky její dítě a “odchází” ono. Méně často se stává (ale stává), že z “lásky” odejde druhý partner, “aby to partnerce usnadnil”. Vezme to na sebe a udělá partnerce prostor- například umře. Systémová rovnováha v tom ale není, je to jen další komplikace, zejména pro děti. Řešením je souhlas s partnerovou tendencí a takový souhlas je výrazem dospělosti a úcty k partnerovi a jeho osudu, i když je to pro opouštěného bolestné. Ale neumře marně. Podobně je takové ohraničení nutné, když jeden partner od druhého požaduje například pochování nebo pocit bezpečí, které se mu/jí nedostalo od jeho/její matky.

Pocit nebo emoci není možné “vyřešit” tím, že si to vysvětlíme. Racionální úvaha (racionalizace) nepomáhá, když máme pocit, že nám například v partnerství něco chybí a přitom “máme všechno”, nebo “mohl/a jsem dopadnout i hůř”. Rozdílné pro řešení je to pouze v tom, jestli jsme si to natropili sami, nebo to pochází z loajality k rodinnému systému. Když nám něco chybí, tak nám to chybí, bolí, mrzí, trápí…

Bojovat se svými “špatnými” vlastnostmi je jako řezat větev, na které právě stojíme. Výhodnější je pracovat soustavně na změně, a to do té míry, jak je to možné. Předpokládá to kromě dalšího vědomý a uvědomovaný proces -zejména omezit se. (Například: nevolám dětem na tábor, nekoupím si domů sladkosti/alkohol, přijdu vždy včas, zřeknu se “výhody” na úkor druhého atd.).

Abychom mohli vypořádat staré dluhy, musíme se omezit a přestat dělat stále nové a nové dluhy (půjčuji si peníze na splacení starých dluhů). Toto zastavení je předpokladem, aby nás mohla “doběhnout” spokojenost.

Výroba zbraní se rozjíždí na plné obrátky- kdo to zaplatí a kdo na to doplatí? Kde jinde se dá otestovat účinnost zbraní a taktika než v reálné válce – kdo na to doplatí? Pomůžeme s obnovou krajiny po válce nezištně? V Řecku hoří a tisíce lidí jsou ohroženi. Proč nejsou spokojeni doma? Proč na místo stejně odletí, i když to vědí? Kdo zaplatí za vůdcův úsporný balíček? Dezinformátoři a rozvraceči za socialismu i v demokratické společnosti, jahody v zimě, 110 milionů Egypťanů je závislých na dovozu obilovin ze zahraničí. Domy na nestabilním svahu se vždycky sesunou, města u sopek budou zase zničena… Kdo na to doplatí a zaplatí – komu? Poklonit se rodičům se vždy vyplatí. Každý sám, každý s tím svým.

Co by se stalo, kdyby Ukrajina v současné situaci náhodou našla atomovou bombu a případně řekla, že ji použije, když…? Malí dezinformátoři sedí ve vězení, velcí je tam posílají.

Mohlo by nás zajímat, jaký mají naše dětské sny a představy vliv na to, co žijeme nyní.

Potřeba moci a bohatství jsou vždy chatrnou náhradou za “nedostatek matky”, a to nikdy nevyjde, proto je jich potřeba stále víc a víc pro iluzi, že jednoho dne přeci. Když nefunkční systém neplodí děti (kdo bude pracovat “na důchody” = kdo bude produkovat potřebné peníze PRO MĚ), ušlechtile k nám pozveme migranty = pracovní sílu. Kdo má na svém území migranty, má problémy s migranty. Ušlechtilý projev je ale zneužití “domácích” i příchozích pro individuální zájmy mocných, což dříve nebo později nutně vede ke konfliktu v konceptu oběť- agresor.

Když si kálíme do hnízda, máme tam naděláno. Je to zákonité, nemůžeme tak dělat, že nevíme, co nám nevoní.

“Zatímco dříve většina žen řešila, jak nechtěně neotěhotnět, dnes mnoho žen v západních zemích řeší, jak vůbec otěhotnět.” V zemích, kde existují jen dvě pohlaví – muži a ženy, a kde neřeší “lidská práva” a rovnost žen, se furt rodí, lidí přibývá, i bez ohledu na to, kolik jich umře. Je to symptomatický projev, zakrývá skutečnou příčinu nerovnováhy a záměr.

Pravděpodobně je Česká republika bohatá země, když má tolik bezpečnostních analytiků a politologů, co se jich ukázalo v současné době. Taky jsme národ chytrých lidí, když všichni chtěli na gymnázia a nebylo místo. Atd., atd. Symptomy vždy zakrývají podstatu nerovnováhy v systému- nefunkčnost systému.

Měli bychom mít na paměti, když někomu vezmeme jeho “jistotu” (například jeho přesvědčení o fungování světa), že se to může jako agrese obrátit proti nám. Jinému to ale může ulevit.

“Když jsem zjistila, že jsem (zase) těhotná, zaplavila mě taková vlna štěstí a lásky, že jsem se musela na chvíli posadit. Pocítila jsem obrovskou vděčnost jako žena k muži, že jsem od něj TO VELIKÉ dostala. Pak jsem se už jen těšila, až muž přijde domů a budeme se společně radovat, že se nám narodíš, ty naše milované děťátko.”

Když jeden z partnerů pracuje na své změně a druhý ne, “pracující” často vytváří tlak, aby i ten druhý udělal posun. Rovněž často se ten druhý brání, cítí se ohrožený ( “tohle jsme si pro partnerství nedomluvili”) a napětí ve vztahu roste (výměna v negativním).

Být vidět je něco jiného než být viděný.

Nic nás neomlouvá dělat nové dluhy, a to i bez ohledu na rodinné zapletení nebo těžký osud ( Já jsem nedostal, mně taky dluží). Brát jen pro sebe/myslet jen na sebe může bez dluhu jen miminko. Už i větší děti musejí uklízet, podílet se na chodu domácnosti, “platit” poslušností svým rodičům atd. Kromě “uklízení” a respektování pravidel se u dospělých zejména jedná o přítomnost duše.

Dvojitý přesun je v konstelačním uvažování proces, kdy dítě vezme (nejčastěji dcera za matku) za rodiče jeho potlačovanou nespokojenost (zlost) a v této loajalitě pak útočí “nesmyslně” na svého partnera. Když se v rodině narodí jen dcery a skrytou zlost/nespokojenost s partnerkou má otec, dcera vezme válku, nenaplněné požadavky a očekávání otce na sebe a rozpoutá nenávistný proces se svým manželem ve své rodině.

Myšlenka, že Západ je do určité míry zodpovědný za strádání chudých zemí, vysoušení některých oblastí, nebo zatopení některých oblastí na zemi, a proto se musí postarat o uprchlíky z těchto zemí, je omyl. Bez ohledu na to, jaké jsou historické dluhy koloniálních mocností, mají tito lidé své VLÁDCE, kterým se, také bez ohledu na zájmy “poddaných”, daří báječně. Kdo si i u nás postaví dům u řeky, musí počítat s vytopením. Jestliže tak říkáme, že se o vás musíme postarat, říkáme také jedním dechem, že nejste schopni (a nikdy nebudete), své věci řešit sami. Izrael na poušti pěstuje potraviny. Například Indie byla pod Anglií a kde je dnes! Není slyšet, že by Západ kritizoval kasty, nebo žádal rezoluce na zrovnoprávnění “nedotknutelných”- nejnuznějších obyvatel Indie. Vina zůstává tam, kde vznikla a není možné ji v současnosti zaplatit. Tyto koncepty jsou jen ambice a kryté zájmy Mocných.

Většina osobních problémů ztrácí původní naléhavost při setkání s vlastním smrtelným ohrožením, s nečekanou smrtí blízké osoby, při přímém setkání s konečností. Je to dar/příležitost připomínat si, co máme.

Pracovat na harmonii systému například v rodinných konstelacích nemá smysl, pokud člověk stále dělá nové a nové dluhy. Když o tom neví, že to dělá, tak dejme tomu… Když to ale už ví, o to je jeho vina větší. Podle pravila “nové má přednost”, musí být řád v současnosti. Například nebrat drogy nebo pít, být na značce rodiče a nedovolit dětem pozici nad ním, zalít zahradu, když je potřeba, připravit otop na zimu atd.